Utrpení, které zažívali v padesátých letech vězni v hradišťské věznici, si teď mohou lidé představit ještě reálněji. Sedmička objevila oficiální dokument, ve kterém používání elektrického mučicího přístroje popisuje jeden z tehdejších vyšetřovatelů Alois Grebeníček. Událostmi ve věznici se totiž ve druhé polovině padesátých let zabývali na krajské prokuratuře. Grebeníčkova dobová výpověď je detailním popisem praktik, o kterých bývalí hradišťští vyšetřovatelé v uplynulých letech odmítali mluvit.
„Vyšetřování elektrickým proudem spočívalo v tom, že na půdě v oddělené místnosti bylo normální vedení ze zásuvky elektrického proudu vedeno do plechové destičky, která se dávala vyšetřovaným do bot,“ píše se v Grebeníčkově výpovědi z roku 1956, která dosud ležela bez povšimnutí v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna.
Na jiném místě textu popisuje další detaily. „Proud se zapínal vypínačem na krátkou dobu, takže vyšetřovaný dostával elektrické rány. Lidi takto vyšetřované (…) jsme potom museli my vodit z místností na Kunovské ulici do věznice v Uherském Hradišti pěšky, takže to budilo pozornost, protože vyšetřovanci nemohli chodit,“ uvedl Grebeníček.
O vyšetřovací místnosti mluví tehdejší vězni jako o pekle na zemi. Metody při vyslýchání v hradišťské vile, která náležela k místnímu vězení, byly srovnatelné s praktikami gestapa.
Historik Petr Blažek nová zjištění oceňuje. „Svědectví lidí, kteří se na výsleších aktivně podíleli, mají bezpochyby velkou hodnotu,“ konstatoval Blažek.
Grebeníčkův podíl na mučení řešil v devadesátých letech soud, ale obžalovaný k němu ani jednou nepřišel. Vždy se omluvil ze zdravotních důvodů. V roce 2003 zemřel.
Grebeníček o týrání vězňů přece jen jednou promluvil, a to v devadesátých letech na policii. Archivní dokument z Kanic ale nově ukazuje detaily tehdejších vyšetřovacích postupů. „U soudu jeden z bachařů říkal, že žádné elektrické zařízení neměli. Grebeníček o něm také nemluvil,“ ocenil nová zjištění Vladimír Drábek z hradišťské Konfederace politických vězňů.
Grebeníček v dokumentu tvrdí, že se na mučení lidí nepodílel. Při vyšetřování týrání vězňů v roce 1956 házel vinu na své kolegy. „Byli to hlavně Čáň a Mareček, kteří prováděli na KV Stb v Uher. Hradišti vyšetřování elektrickým proudem, trýznění hladem a bitím,“ uvedl tehdy otec nynějšího komunistického poslance Miroslava Grebeníčka. Jeho slova však pamětníci zpochybňují. „Nejsurovější vyšetřovatelé, které jsem poznal, byli Holub, Višinka a Grebeníček,“ prohlásil již dříve politický vězeň Antonín Kohout.
Promluví i další
Další, zatím neznámé výpovědi jednoho z vyšetřovatelů má v rukou publicista Miroslav Kasáček. „Získali jsme nová svědectví o tom, jak mučili vězně. Nejhorší byl vyšetřovatel Alois Čáň. A i když jde o výpověď od jiného vyšetřovatele, má svou váhu,“ tvrdí spoluautor několika knih o třetím odboji.
Nové výpovědi budou součástí knihy, kterou Kasáček připravuje s dalším publicistou Luďkem Navarou.
Své paměti jim dal k dispozici vyšetřovatel, který z funkce brzy dobrovolně odešel. Autoři však zatím nechtějí prozradit jeho jméno. I on však podle Kasáčka popisuje praktiky používané při vyslýchání vězňů v hradišťském vězení.
Dosud neznámé svědectví o obávané věznici zveřejnili autoři už v nedávno vydané knize Příběhy třetího odboje. V první kapitole mluví o mučení elektrickým proudem sportovci z Valašska. „Kroutilo se mi celé tělo, padal jsem na zem a musel jsem snášet strašné bolesti,“ popisuje výslechy například František Oravec z Velkých Karlovic.
Krvavé dějiny věznice
Minulost věznice teď zajímá také pracovníky hradišťského Slováckého muzea. Chtějí dát dohromady ucelenou zprávu o tom, co se ve věznici od jejího otevření až po uzavření před padesáti lety odehrávalo. Podobná publikace totiž zatím neexistuje.
„Dokumenty byly v minulosti přísně tajné a nedostupné. Pátrat po jejich uložení je trochu detektivní práce. Zatím víme jen o části z nich a ty v současnosti historici zkoumají,“ vysvětlila zástupkyně ředitele muzea Blanka Rašticová.
V chátrající věznici by mělo také vzniknout muzeum totality. Už dokonce existuje takzvané libreto, tedy předběžný plán toho, jak by expozice o dějinách věznice měla vypadat. Historici chtějí vycházet nejen z archivů, ale i svědectví pamětníků. Kdy muzeum vznikne a jestli vůbec, teď nikdo s jistotou neřekne.
Budova v majetku ministerstva spravedlnosti totiž desítky let chátrala a teprve pak o ni projevili zájem zástupci města. Snažili se ji získat bezplatně, ale ani poslancům z Hradišťska se to nepodařilo a ministerští úředníci si stanovili cenu, za kterou by opuštěnou, nevyužívanou a starou budovu prodali.
Zaplacení požadovaných šestnácti a půl milionu korun zastupitelé Uherského Hradiště odsouhlasili s tím, že polovinou částky přispěje jeden z hradišťských podnikatelů. Ministr spravedlnosti dokonce už začal pro vládu připravovat návrh na prodej věznice, ale v tu chvíli přišla další komplikace.
„Předsedkyně hradišťského soudu Marie Chmelařová mezitím zjistila, že prostory potřebuje pro uložení spisů. V takové situaci nemůže stát budovu nikomu prodat,“ vysvětlila mluvčí radnice Petra Zemčíková.
