Harfa je jako automobil. Má různé značky, stejně jako auto, od Trabantu po Mercedes. Různé ceny – může stát pár tisícovek, nebo za ni zaplatíte klidně i dva miliony korun. Harfa se navíc nikomu nepůjčuje – každý má jiný cit a může zničit struny nebo vyšlapat pedály od tónů. Stejně jako se zničí brzda a plyn. Lehce se pak může stát, že je zapotřebí koupit novou, která by zase hrála skvěle.
Takový problém řešil Jiří Pánek, šéf opery divadla J. K. Tyla. Od města na novou harfu dostal osm set tisíc korun. A pořídí za to dobrý standard, pravděpodobně z Ameriky. U nás už je nikdo nevyrábí. „Bude to velmi kvalitní nástroj, který ale nemá tak efektní zevnějšek,“ zhodnotil Pánek. Další úpravy by stály milion navíc.
Harfenistkou po matce
Stejně jako starý nástroj, bude i novou harfu mezi svými stehny svírat harfistka Dana Suchanová. Cesta k tomuto zvláštnímu nástroji byla u ní prozaická. Její matka na ni hrála v Moravském divadle v Olomouci a zároveň na ni učila hrát studenty na konzervatoři v Kroměříži, otec byl v olomouckém divadle prvním houslistou. Dana hraje na harfu od svých deseti let a ze začátku ji zkoušky bolely. Protože hrát nejde v rukavicích ani trsátkem, měla jako malé děvčátko po zkouškách dlouho odřené prsty.
„Hraje se bříšky prstů, po pětadvaceti letech hraní už jsem si ale dávno zvykla,“ usmívá se půvabná harfenistka. Rutinou je pro ni už i to, že tento pro některé mystický a erotický nástroj není žádný drobeček. Koncertní kusy váží asi čtyřicet kilo a na výšku měří téměř dva metry. Hráči na nich musí zvládnout sedmačtyřicet strun, některé z nich jsou kovové, část je vyrobena ze silonu. Hraje se na ně čtyřmi prsty, malíček odpočívá. „Nemůžu mít dlouhé nehty, aby harfa neměla brnkavý zvuk jako třeba kytara,“ upozorňuje. Struny jsou podle tónů stupnice barevně odlišené. Rozsah tónů je šest a půl oktávy, což je stejné jako u klavíru.
„Jsou to velice podobné nástroje. Jako se na klavíru hraje na bílé klávesy, tak na harfě se hraje na struny,“ říká. Místo černých kláves je dole na harfě sedm pedálů, které po sešlápnutí struny zkracují. Na rozdíl od klavíru se ale na harfu nedá hrát čtyřručně.
Klíč na harfu
Před každým hraním je třeba harfu naladit speciálním klíčem, který připomíná klíč na natahování starých hodin. Pozor je třeba dát na struny, které nesmějí prasknout. Proto se minimálně jednou za rok mění. „Sada strun stojí pětadvacet tisíc korun,“ říká umělkyně. Stejně jako vše, tak i harfa má svoji životnost. Po patnácti letech už je pro koncertní vystoupení „ohraná“ a musí se koupit nová. Vedle koncertních existují i studentské harfy nebo harfičky do ruky, na které hrají malé děti. Ty stojí okolo dvou tisíc euro. Harfa je oblíbeným nástrojem plzeňského šéfa opery a znalce umění Jiřího Pánka.
„To není jako housle, nemusíte na ni umět hrát a hned vyluzuje hudbu,“ žertuje. Líbí se mu i sólové zaměření nástroje. „Houslistů je osm, když to jednomu nejde, tak to nemusí všichni diváci slyšet, ale harfa hraje sama za sebe,“ argumentuje. Vrcholem obtížnosti je podle něj skladba, ve které hrají dvě harfy najednou. „Hrají stejnou skladbu spolu. Je to jako v krasobruslení,“ přirovnává.
Každá skladba samozřejmě part pro harfu nemá. Problematické jsou ty, kdy harfenista na svůj výstup dlouho čeká. „Už se mi stalo, že jsem zapomněla nastoupit, těžko se to dohání,“ přiznává harfenistka. Naopak mezi její nejblíbenější kusy patří opery, obzvláště Rusalka. Náročné jsou naopak balety. „Máme tam velice dlouhé party,“ vysvětluje.
Její manžel je trumpetistou Národního divadla v Praze, úvazek má i v divadle J. K. Tyla. Spolu mají dva kluky. Na harfu nehraje ani jeden. „Ani nebudou, u kluků to vypadá divně. Ten starší už si vybojoval housle,“ uzavírá Dana Suchanová.
