Tři roky, tři knihy o minulosti města. Autorská dvojice Helena Rezková a Zdeněk Doubek rozhodně nezahálí. Publicistka a známý hradecký badatel před několika dny představili novou knihu s názvem Létaní a letiště v Hradci Králové. Hlavním podkladem pro poutavé dílo se opět stal Doubkův bohatý archiv, doplněný o stovky hodin práce jeho kolegyně. „Jeho nadšení mne žene pořád dál,“ říká v rozhovoru Rezková a už teď začíná přemýšlet o další knize.
Kde se vzal váš zájem o historii, a jak jste se dostala ke psaní knih?
Novinářskou práci dělám již osmnáct let. Začala jsem psát pro Zemské noviny a České slovo a potom jsem devět let pracovala pro městský zpravodaj Radnice. Tam byl prapůvod všeho. Každý týden jsme uveřejňovali na pokračování sebrané vzpomínky pana Doubka o starém Hradci Králové. Tenkrát jsem se sama sebe ptala, proč z toho neudělat ucelenou knihu o historických domech.
Ta nakonec vyšla v roce 2009 pod názvem Starý Hradec Králové dům od domu. Co jí předcházelo?
Odešla jsem ze zaměstnání, založila jsem si vydavatelství a začali jsme se Zdeňkem Doubkem zpracovávat a sepisovat jeho archivy. Práce na knihách byla poměrně rychlá. Pan Doubek totiž podklady shromažďoval šedesát let. Máme tedy základy, které třídíme a doplňujeme o další poznatky. Jako první jsme zmapovali historii 213 domů na Velkém a Malém náměstí. Hradečané knihu opravdu ocenili.
Na prvotinu navázala kniha Pohled do historie Nového Hradce Králové v roce 2010 a u čtenářů opět zabodovala. Překvapilo vás to?
Brala jsem to jako spíše místní záležitost, která se týká pouze jedné části Hradce. Očekávala jsem, že náklad knihy budu prodávat deset let.
To se ale nestalo.
Za tři měsíce byla kniha beznadějně vyprodaná. Naprosto mne v dobrém slova smyslu šokoval zájem čtenářů o autogramiádu a besedu v knihovně v Novém Hradci. Byla tam taková fronta, že jsme loni před Vánocemi polovinu lidí museli poslat domů a setkání uspořádat ještě jednou.
Jak vznikala poslední kniha mapující historii hradeckého letiště?
Věděla jsem, že Zdeněk má úžasný archiv o hradeckém letišti, který však dlouho nechtěl vydat. Říkal, že bádání ještě není u konce, a že podkladů je málo a spoustu věcí je potřeba doplnit. Jeho podklady jsou přitom skutečně věrohodné a podložené. Nakonec jsme se pustili do psaní a musím říci, že to byla zatím nejtěžší kniha. Zároveň mne však psaní bavilo a postupně mne úplně pohltilo.
Věděla jste tehdy vůbec něco o letadlech?
No právě. Bylo to pro mě zpočátku těžké na pochopení. Jsem ženská, žádný technický typ. Kniha je proto napsaná jako příběh letiště. Začíná v roce 1901 přeletem prvního balonu nad Hradcem Králové a končí současností.
Co vás nejvíce zaujalo, a co zaujme čtenáře?
Jsou tam popsané všechny tragické nehody za první republiky, kdy se u nás začínalo s létáním. Zahynula tehdy spousta známých mladých Hradečanů. Nechybí připomenutí významných letců, kteří na letišti působili, máme unikátní fotografie a svědectví o havárii sovětské stíhačky MiG 15, která v roce 1959 zničila budovu aeroklubu. V té době nesměly být takové věci publikované. Hradecký aeroklub kvůli tomu úplně skončil. Odkrýváme pomyslnou pokličku popisem událostí, o kterých se dosud nepsalo. Kniha má 248 stran, je v ní přes čtyři sta fotografií.
Z jakých dalších podkladů kromě archivu Zdeňka Doubka jste čerpala?
Spoustu poznatků jsme ještě letos doplňovali. Podali jsme výzvu v tisku a přihlásila se nám řada pamětníků, kteří přispěli svými vzpomínkami, fotografiemi i dokumenty. Bylo znát, že na letišti pracovala opravdu velká spousta lidí, kteří k němu mají vztah. Věřím, že je to knížka, kterou si každý rád přečte.
Co vás při přípravě knihy o letišti nejvíce překvapilo?
Skutečně mne překvapilo, jak masové bylo ve třicátých letech minulého století létání. Do té doby jsem netušila, jak početná byla Masarykova letecká liga, ve které se sdružovaly statisíce lidí. Milými překvapeními byla setkání s lidmi. Ozval se nám třeba prasynovec letce Jana Volemana, který v Hradci zahynul v roce 1933. Přispěl nám fotografií pomníku v pilotově rodišti v jižních Čechách a některými údaji z rodinné kroniky. Nesmírně zajímavý a silný je nikdy nepublikovaný příběh sedmnáctileté dívky jménem Ruth Kaplaneck, která na letišti od ledna do dubna roku 1945 sloužila jako telegrafistka. Při cestě zpět do Německa se z ní stala dezertérka, když s kamarádkou opustily vlak. Obě byly odsouzené k trestu smrti. Nakonec přežila, avšak její kamarádka tehdy zahynula.
Jaké myslíte, že má dnes místo na trhu regionální literatura?
O našich knížkách říkám, že jsou návratem ke kořenům. Myslím si, že v současné době a v záplavě románové literatury regionální knihy táhnou a lidé si je kupují. O historii se zajímá mnoho Hradečanů, zájem o ni je obrovský. Například poslední kniha ukázala, že mnoha lidem není třeba ani po osmdesáti letech letiště a jeho historie lhostejné. Při autogramiádách lidé projevují vděčnost za to, že to vůbec někdo sepsal. Opravdu mne těší, že archivy Zdeňka Doubka neupadnou v zapomnění.
Původní profesí jste zootechnik. Jaká byla vaše cesta od zvířat ke psaní?
Po druhé mateřské dovolené počátkem devadesátých let zrušili jednotné zemědělské družstvo a já jsem přemýšlela, co dál. Doma jsme odebírali Zemské noviny, a tak jsem zkusila konkurz, který jsem vyhrála, přestože jsem neměla žádné novinářské zkušenosti. Čeština mě však vždycky bavila. Možná, že nějaké kořeny v rodině máme, protože oba moji dědečkové byli vzdělaní pánové. Jeden byl sedlák, druhý mlynář a dá se říci, že oba byli písmáci. Takže tam možná bylo něco geneticky dáno.
Před třemi lety jste začala pracovat na volné noze a od té doby vyšly tři knihy. Chcete tímto tempem pokračovat i nadále? Co máte v plánu příště?
Tak to netuším. Nicméně Zdeněk Doubek začal psát historii Malšovic. Pokud všechno dobře půjde, mohla by za rok vyjít další kniha.
Máte i další místa ve městě, o kterých chcete psát?
Myslím si, že na knížku vydají už jenom ty Malšovice. Ostatní části Hradce byly dříve samostatnými obcemi, o kterých by se jistě napsat dalo, ale již nemáme tak propracované podklady.
Můžete přiblížit, jak vypadá spolupráce se Zdeňkem Doubkem, kdo má jaké úkoly?
Zdeněk má všechno pečlivě utříděné a sepsané, většinou už i v elektronické podobě. Já se v první fázi snažím všechno logicky seřadit. Když mi něco není jasné, sejdeme se, vše prodiskutujeme a dohledáme podrobnosti. Na mně pak je všechno ostatní.
Jak se daří shánět peníze na vydání knihy?
Naštěstí jsme dosud vždy získali podporu od města Hradce Králové v podobě grantu od památkového odboru. Peníze se snažím získat také od sponzorů, ale to je stále těžší. Kamarádi mi říkají „Kramerius v sukních“, protože knihy píšu, vydávám i prodávám. Podklady mám od Zdeňka, ale jinak dělám všechno sama. Je to dost náročné a vyčerpávající, ale nesmírně mne to baví.
Poslední knihu jste pokřtila před pár dny. Máte tedy teď takzvaně padla?
No, to nemám, to nejde. Musím knihy rozvážet, prodávat, psát faktury nebo rozesílat zájemcům po celé republice. Už to ale samozřejmě není tak hektické, jako v posledních měsících. Ale nestěžuji si, tahle práce mne naplňuje.
Vydáváte také stolní kalendáře zaměřené na Hradec Králové, ale i Jaroměřsko, Smiřicko či Českoskalicko, které jste sama nafotila. Jak se prodávají a mají podobný ohlas jako knihy?
To je jenom pro radost. I když jich prodám slušný náklad, vydělat se na nich příliš nedá. Třeba na Jaroměřsku byl kalendář velmi úspěšný už vloni a letos se prodává ještě lépe. Fotím do nich nejen města, ale i okolní vesnice. Těší mě, že to místní patrioti dokážou v záplavě vydávaných kalendářů ocenit.
Máte i další plány, třeba i mimo Hradec Králové?
Velké plány nemám. Brzy začnu sepisovat historii 150 let Sokola v Jaroměři a jsem ochotná spolupracovat s každým, kdo projeví zájem. Regionální historie mne velmi zajímá a táhne. Nejsem žádný vědec ani badatel, ale když dostanu podklady a podmínky, jsem schopná z nich připravit čtivou knížku.
Próza vás neláká?
Ne. Mám v hlavě jiný nápad. Mělo by jít o knížku pro děti, která však nebude souviset s regionem. Víc neřeknu, je to tajemství.
V návaznosti na knihu jste začala pořádat i putování po domech, sklepích a dvorcích starého města pod názvem Hradec neznámý a nově také připravujete strašidelné procházky pro děti. Jaký mají úspěch?
Obě akce byly v roce 2010 velice úspěšné, avšak letos obě propršely, což pro mě znamenalo finanční ztrátu. Pořádat kulturní akce je loterie, i s prodělkem musí člověk počítat. Člověk ale nemůže dělat všechno jen pro peníze, největší odměnou jsou mi spokojení návštěvníci, i když jich někdy přijde méně.
Jste rodačka z Vlkova u Jaroměře, kde také bydlíte. Jaký máte vztah k Hradci Králové?
Hradec pro mne byl vždycky velkým krajským městem, které se mi líbilo. Bližší vztah jsem si k němu vytvořila až při práci na radnici, kde jsem měla možnost do hloubky poznat řadu věcí. Pokračovalo to velice dobrou spoluprací se Zdeňkem Doubkem. Nadšení v jeho věku mne žene pořád dál.
Nakolik ve vašem srdci obrazně řečeno konkuruje Hradec Králové Vlkovu?
Řekla bych, že je to tak půl na půl.
Z dřívější novinářské praxe víte, že chyby v novinách jsou nepříjemné, avšak příští den či týden vyjdou nové. Pokud se v knize spletete vy, už to nikdo nenapraví. Dělá vám to vědomí starosti?
Trému z toho samozřejmě mám. Beru to však tak, že jsme omylní a naše knihy nejsou vědecké práce. Snažím se, aby bylo chyb co nejméně. Někdy je však těžké vybrat to, co je pravda, protože podklady jsou často protichůdné. O jedné z leteckých havárií máme výstřižky ze třech různých novin a každé o ní psaly jinak. Velmi nám v tomto ohledu pomohl znalec hradeckého letectví Jaroslav Farkaš, se kterým jsme v posledním půlroce úzce spolupracovali.
