Dva roky práce strávila zlínská historička Miroslava Štýbrová nad psaním knihy Boty, botky, botičky. V ní zúročila své dvacetileté působení v Obuvnickém muzeu, kde ve funkci vedoucí trpělivě shromažďovala tisíce poznatků, informací a zajímavostí o obouvání lidí na celém světě.
Na počátku byla revize
„Začalo to tím, že mě v roce 1990 pověřil tehdejší ředitel muzea Petr Starosta revizí sbírky obuvi, která byla od roku 1959 zapůjčena podniku Svit. Při určování neznámých exponátů mně často teklo do bot, nebyla jsem si jistá v kramflecích. Takže jsem se do toho obula a začala studovat rozličné prameny. Už sice vím, kde mě bota tlačí, ale i po těch dvaceti letech mám někdy pocit, že o tom vím starou bačkoru,“ s úsměvem a využitím známých rčení popisuje své začátky práce na knize Miroslava Štýbrová.
Mnohokrát si v dalších měsících vzpomněla na slova Michala Viewegha, který na otázku, kdy odevzdá rukopis, odpovídal, že už to má a jen to dolaďuje. „A přitom neměl ani řádku. V podobné situaci jsem často byla i já,“ říká historička.
Desítky rčení a úsloví
K oblíbeným příslovím autorky patří například španělské rčení „Jak mladou se žena cítí, takových střevíčků užívá“. Nebo dánské přísloví, které tvrdí, že „i za mlčícího mluví jeho boty“.
„Prostřednictvím obuvi se dá vyjádřit i mnoho pocitů. Důkazem budiž úsloví: práskl do bot, dostal kopačky, natáhl bačkory, srazil podpatky. A co se týká pověr, tak snad všichni někdy házeli pantoflem o Štědrém večeru, aby zjistili, zda se dostanou z domu, ale málokdo slyšel o anglosaském zvyku ukrývat ve stavení staré škrpály, aby ochránily dům i obyvatele od neštěstí a pohromy,“ dodává Štýbrová.
Mučicí čínské boty
V publikaci se nacházejí téměř dvě stovky barevných i černobílých obrázků. Kniha popisuje i některé exponáty zlínského Obuvnického muzea, jehož návštěvníci se většinou zastavují u patrně nejvzácnějšího souboru textilních střevíčků z období čínského císařství, které se dají nejspíš nazvat mučicími nástroji. „Tato miniaturní obuv z hedvábí mučicím nástrojem sama o sobě nebyla, avšak drastické byly metody, kterými Číňané dosahovali drobných nohou. Malým děvčátkům pevně ovázali chodidla bandáží, takže přestala růst a vytvořila tvar podobný kopýtku.
Tato procedura byla v Číně zakázána po buržoazní revoluci v roce 1911, ale čas od času se znovu objevovala po celou první polovinu 20. století. Dodnes kolují na internetu fotografie čínských žen, které mají takzvané liliové chodidlo,“ poznamenala Štýbrová.
Hledá příběh
Autorka si možná úplně nejvíce cení souboru luxusní dámské obuvi, kterou zhotovili baťovští návrháři pro světovou výstavu Expo v New York v roce 1939.
„Neposuzuji exponáty jen podle vzhledu nebo stáří, ale hledám příběh. Ta kolekce je mimořádně krásná, velmi filigránsky zdobená, je to nadčasový design, avšak měla dost smutný osud. Nikdy se totiž do New Yorku nedostala, a to vinou protektorátního nařízení,“ vysvětluje Štýbrová.
K napsání unikátní knihy přivedl historičku především fakt, že boty jsou pro každého naprosto samozřejmá věc, málokdo přemýšlí nad jejich historií a jen úzký okruh nadšenců si uvědomuje, jak je obuv fascinujícím zdrojem informací o úrovni lidské civilizace.
Profesionální deformace
„Mám práci, která mě opravdu baví, a je dobrodružné dohledávat v archivech informace například o baťovské obuvi zvané burianky nebo meltonky,“ vysvětluje Štýbrová, která sama na sobě už pozoruje výraznou profesionální deformaci.
„Když přijdu do galerie nebo na zámek, kde vystavují portréty starých mistrů, chodím se zápisníkem a pokouším se načrtnout tvar obuvi, výšku podpatku nebo zdobení, zapisuji si poznámky o barevnosti svršků a podobně. Není se mnou k vydržení,“ uzavírá Miroslava Štýbrová.
Souhlasíte, že podle bot poznáte člověka?
