V socialistickém Severočeském nakladatelství v Ústí nad Labem měl autor povinnost jen dodat rukopis a hodit se do ideového programu. Po vydání knihy dostal zaplaceno a o nic dalšího se nestaral. Stát se vyvoleným nebylo lehké. Vydat si něco sám oficiálně nešlo.
Svobodně, ale draho
Výroba knihy je dnes daleko jednodušší a rychlejší. Ale cestu rukopisu ke čtenáři lemují problémy s finančním zabezpečením i zajištěním prodeje.
Spisovatelka a novinářka Věra Bartošková stála v roce 1994 u zrodu nakladatelství Kapucín Společnosti přátel města Duchcova. Bez kapitálu. Kapucín funguje a vydává, hlavně knihy spisovatelů z regionu. Stále bez kapitálu.
Kniha jako zázrak
„Je to druh bláznovství, rizika a nervů. Každá kniha je malým zázrakem. Mohu potvrdit, že literární dílo samo o sobě nikdo v kraji nepodpoří a ve rvačce s volnou rukou trhu na literární fondy v Praze malé nakladatelství nedosáhne,“ vysvětluje Bartošková. Ústecký Severočeský klub spisovatelů sdružuje na čtyřicet lidí, z nichž většina už publikovala knižně, převážně pod hlavičkou klubu a ústecké Státní vědecké knihovny či v duchcovském Kapucínu.
Platí si sami
Autory dnes neomezuje „ideová náplň“, ale fakt, že si vydání díla musejí platit sami nebo se přinejmenším spolupodílet. A postarat se o distribuci. „Psaním se dnes uživí málokdo,“ říká Ústečan Ladislav Muška, předseda klubu a autor s řadou literárních ocenění.
Dnes žije Severočeský klub spisovatelů jen z nízkých členských příspěvků a výbor funguje bez nároku na odměnu.
Bez nadšení by to nešlo. S propagací pomáhá ústecká knihovna, magistrát dotuje některé kolektivní edice. Jednou z takových bude i almanach k letošnímu máchovskému výročí, jehož křest se plánuje na konec roku.
„Oproti poklidnějším krajům mají zdejší literáti nepřeberné množství témat. Na druhou stranu tu jsou dnes snad nejhorší podmínky k tvůrčí práci. Pokud se tu spisovatelé uplatňují, předpokládá se samo sebou, že to udělají zadarmo, a nebo za ostudnou almužnu,“ prohlašuje Věra Bartošková.
Spokojený Kapitán Kid
Jaroslav Velinský je samostatná jednotka. Na venkově, stranou od ústeckého ruchu. Spisovatel, nakladatel a distributor vlastní literatury v jedné osobě. Jeho výhodou je velký okruh kamarádů čtenářů, takže o odbyt nemusí mít obavy. Vydává malé náklady, většinu prodá hned a zbytek do roka či dvou. Do oficiální distribuce nejde. Stačí mu KKKK – Klub kamarádů Kapitána Kida. Starou přezdívkou, která má ve světě trampské muziky zvuk legendy, nazval i edici svých dobrodružných knížek. Muž, který byl celý život mezi tisíci lidí, je se současným stavem spokojený.
„Čím je člověk starší, tím víc, aspoň pokud chce opravdu pracovat, inklinuje k samotě. Vždycky si vzpomenu na Isaaca Asimova, který považoval za ideální pracovnu místnost se zazděnými okny. Když chci ve svém nakladatelství vydat ročně aspoň dvě knihy, které sám napíšu a vysázím, na nějaké „zajít na pivo“ není čas,“ přiznává Kid.
Sám nejraději četl klukovská dobrodružství a fantastiku, později detektivky a příběhy s tajemstvím. Takové i píše. „Velké umění? Chci dělat dobře to, na co stačím. A čtenáři si zatím nestěžují,“ dodává.
Nejrychlejší kniha
Knížní debut Ústečana Josefa Formánka Prsatý muž a zloděj příběhů (2003) měl obrovský ohlas u čtenářů a kritiky. Loni se dočkal desátého vydání. Do té doby byl počet prodaných výtisků šedesát dva tisíc. „Psaní je velmi osamělá činnost, kterou děláte, protože vás baví. Jinak by bylo za trest strávit tolik času jen se sebou. Odměnou jsou světy, které si napíšete a ve kterých vidíte a cítíte, co chcete,“ tvrdí Formánek.
Druhou knihu Létající jaguár Formánek napsal v červnu 2004 za přítomnosti veřejnosti za jedenáct hodin a devatenáct minut ve výloze knihkupectví na Václavském náměstí v Praze. Nakladatel ji za necelých dvanáct hodin vydal a dodal do knihkupectví od Ústí nad Labem po Ostravu. Stala se tak nejrychleji napsanou, vytištěnou a distribuci předanou knihou na světě. Loni vyšlo její páté vydání. Zatím poslední kniha Mluviti pravdu (2008) loni vyšla podruhé.
Formánkův recept
V roce 2004 opustil Josef Formánek časopis Koktejl, jehož byl spoluzakladatelem, a věnuje se pouze psaní. „Je to zvláštní umanutost, která najednou dává smysl i reálnému životu. Literatura je snění, víra v to, co děláte, štěstí, že to někomu připadá smysluplné, a též vaše odhodlání pomoci tomu na svět. To je důležité. Ne nějaké granty a literární partičky nebo přátelství s kritiky,“ odříkává Formánek svůj recept na to, jak se literaturou uživit.
