Seriál Sedmičky o lidech narozených v roce 1977 pokračuje osudem třiatřicetiletého muže, kterému Jihočeská univerzita otevřela brány světa. Pavel Marek ji vystudoval a potkal tam svoji budoucí ženu.
Teď v Českých Budějovicích učí historii na ústavu romanistiky filozofické fakulty a jednou ročně jezdí do Španělska. Hledá tam stopy Čechů, kteří se zapsali do bohatých dějin této země.
„Mnohdy nestačí mít jen schopnosti, ale i štěstí. Je třeba přijmout náhodu a jít štěstí naproti,“ ohlíží se historik za svou životní cestou.
Jeho manželka Martina je učitelkou na základní škole ve Větřní. Letošní září bylo pro rodinu náročnější než jiné začátky školního roku. Syn nastoupil do první třídy základní školy, dcera šla poprvé do mateřské školky. Zatím je ale brzy na to zjišťovat, zda děti zdědily sklony pedagogické nebo historické. „Syna uchvátila prehistorická zvířata, vyzná se v nich už mnohem lépe než já,“ usmívá se hrdý otec.
Za svůj největší úspěch považuje to, že navázal kontakty s jednou z nejvýznamnějších skupin historiků ve Španělsku. Vede ji José Martínez Millán, který Markovi dal příležitost, o níž historikové sní. Přispět do monografie o vládě krále Filipa III., která má čtyři svazky, každý více než tisícistránkový. „Dostat se do tak významné práce je velká čest. Možnosti publikovat v zahraničí si odborníci velmi považují,“ vysvětluje.
Přeložil španělské láskyplné dopisy
Specializuje se na dějiny raného novověku, zejména české šlechty a panovnického dvora v šestnáctém a v první polovině sedmnáctého století. Právě v té době byly vazby mezi českými zeměmi a Španělskem nejtěsnější, protože jak v Čechách, tak ve Španělsku vládli Habsburkové.
Po Bílé hoře se u nás řada Španělů usadila, úzké vazby vznikly v rovině duchovní i kulturní. Španělsko bylo na vrcholu politicky a kulturně a lze tam najít spoustu stop, které souvisejí s českými zeměmi.
Nejen fakta, ale také působivé svědectví o lásce a přátelství vyčetl Marek z manželské korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernštejna. Přeložil do češtiny asi 170 španělsky psaných dopisů, které vyprávějí o velké lásce těchto manželů, jimž už tehdy bylo více než padesát roků. „Některé jsou velmi citově zabarvené, čtenář tam třeba najde oslovení jako Má cukrová pusinko nebo Kněžno perel,“ líčí, co všechno napsal do své knihy Svědectví o ztrátě starého světa.
Zdeněk Vojtěch Popel zastával prestižní úřad nejvyššího kancléře Království českého a měl přezdívku Dlouhý Hišpán. Za knihu o něm a jeho manželce dostal roku 2007 prestižní cenu Josefa Pekaře a záhy i ocenění rektora Jihočeské univerzity Václava Bůžka. Ten ho na začátku studií zavedl do archivu v Žitenicích u Litoměřic, který Marka zcela okouzlil. Podobnou atmosféru našel pak také ve španělském městě Simancas. Tamní archiv sehrál v profesní dráze mladého historika zásadní roli. Seznámil se tam s kolegy z univerzity v Madridu. „Posunuli mě mnohem dál, než jsem doufal,“ konstatuje.
Studoval půl roku také v Itálii
Rodáka z Teplic vedli k zájmu o dějiny hlavně prarodiče, a protože dědeček pochází z Horažďovic, jezdila rodina často na výlety i do jižních Čech.
O tom, že zakotvil v Budějovicích rozhodla Pedagogická fakulta. Studoval také půl roku v Itálii a Řím se pro něj stal láskou na první pohled. Madrid ho zase uchvátil svou uvolněnou atmosférou. Líbí se mu i to, že na vysoké škole tam není výjimkou, když student pedagogovi tyká.
Umí španělsky a italsky, románské jazyky ho okouzlují i svou melodičností. „Španělština je jazyk budoucnosti, mluví jím ohromné množství lidí,“ radí budoucím studentům. Učil se i němčinu a má základy angličtiny a ruštiny. Anglicky by rád uměl lépe, ale zdá se mu, že čas ubíhá stále rychleji. Když si nějaký vyšetří sám pro sebe, jezdí na kole a hraje fotbal, třeba se studenty.
Ve věku označovaném za Kristova léta má při bilancování příjemný pocit. V rozporu se založením historika si ve vlastní rodině přeje hlavně to, aby se nic zvláštního nedělo a vše zůstalo tak, jak je.
„Žádná velká přání nemám. Vlastně jedno ano – chtěl bych splnit sny svých dětí,“ uzavírá Marek.
