Historik Nedvěd: S archeology se se špičkujeme, kdo je čí pomocník | E15.cz

Historik Nedvěd: S archeology se se špičkujeme, kdo je čí pomocník

Kateřina Wegnerová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Náplní jeho práce je bádat po tajemstvích minulosti. Ve volném čase Jan Nedvěd sportuje a poslouchá hardcore a punk.

Dávné příběhy sepsané v knihách začaly Jana Nedvěda zajímat vlastně od doby, kdy se naučil číst. Mayovky, Verneovky, všechna ta dobrodružství hltal stejně jako každý druhý kluk. Vášeň pro záhady zaplatené do přediva času v něm však s věkem nevyhořela, jen vyklíčila ve skutečný zájem o historii. „Najít pravdu je úkol nesplnitelný, pokud se k ní ale člověk přiblíží, cítí určité zadostiučinění,“ říká.

Od dětské touhy k historikovi Karlovarského muzea je dlouhá cesta.

Pomohla mi píle, znalosti i štěstí. S kolegou Lukášem Svobodou jsme z ročníku jediní, kteří našli ve svém oboru uplatnění. Vážím si toho, vždycky jsem se chtěl historii věnovat. Jak vychází v životě manželství Jana Nedvěda historika s Janem Nedvědem člověkem? Oba jedním jsou, natolik jsem spjat s historií. Pravda, občas s tím mívám problém ve společnosti. Zajdu do hospody mezi známé i méně známé lidi, napadne mě nějaká paralela a ne vždycky se setkám s úspěchem. Vaše vizáž je dopředu nevaruje. To spíš jazyk, který používáte. Pohybuju se v akademickém prostředí, mezi profesně sblíženými lidmi. Mezi nimi je jazyk přec na jiné úrovni než třeba v hospodě. Musím zkrátka přepínat, abych nebyl za velkého intelektuála.

A jste velký intelektuál?

Když velký, tak sportovní fanoušek. Rád hraju tenis, hrával jsem fotbal, florbal, okrajově jsme se věnoval i dalším sportům. Sport utváří druhou stránku mé osobnosti. Nejsem jen člověk, který sedí nad knihami, potřebuju taky pohyb. Jako takovou katarzi, očištění, které potřebuju, abych mohl fungovat dál. Jaký vůbec máte vztah ke Karlovým Varům jako historik? Přiznám se, že k Varům jsme míval spíš rezervovaný vztah. Pocházím z Chodova, odtud máme blíž do Sokolova. Chodil jsem tu na střední školu, ovlivňovala mne zdejší muzika: punk, hardcore. Myslím, že v té době existovala i v Karlových Varech. Jezdil jsem samozřejmě i tam. Do Propagandy, pozdějšího Rotes Berlin. A učil jsem tady. Mladé hokejisty na Růžovém Vrchu. Pak se ale objevila nabídka z muzea, tak jsem jí využil. Vztah k Varům jsem si pak upravil, je teď mnohem pozitivnější. O město jsme se začal zajímat i z profesního hlediska. Objevily se tady pro historika působivé možnosti, v novodobých dějinách je spousta bílých míst. To je pro mě velká výzva a pouto zároveň.

Bílá místa nebo černá místa po častých spáleništích?

Vary dost často hořely jedním plamenem. Nejde jen o požáry. Velkou ránu městu, jeho tradici, jeho kořenům, zasadil odsun původního obyvatelstva. Mnozí Češi to neradi slyší, ale pro celé příhraničí to byla rána, ze které se vzpamatovává dodnes. Narozdíl od vnitrozemí tady nejsou tradice a to je znát. Jsme druhá generace, která se tady narodila, takže se o svůj domov zajímáme mnohem víc než naši rodiče nebo prarodiče. Neustále odstraňovat nacionalistické nánosy novodobých dějin a co nejvíc je přiblížovat pravdě, to je v současnosti úkol pro historiky z příhraničních regionů.

Jsou už Karlovy Vary skutečným domovem Čechů?

Na to je těžké odpovědět. Pro nás to platí určitě, do jaké míry to byl domov pro generaci našich dědů, to je otázka. Nerad bych o tom vynášel jasné soudy, je to záležitost každého, jak to v sobě cítí nebo cítil. V Karlových Varech se taky občas kopne do země a na něco přijde, jako naposledy při chystané rekonstrukci Národního domu. Nemusí se pátrat jen v historických pramenech. Pro historika to není primární úkol, na druhou stranu se s oblibou archeologických vykopávek nebo výzkumů účastním, rozšiřuje to obzory, nutí dělat jinou práci. Vzít krumpáč do ruky a vyřádit se s ním, jsem měl vždycky velice rád. Ale jsem taky celkem spokojený, že se tím nemusím živit. Jako kopáč nebo jako archeolog? S archeology máme takový docela zvláštní vztah. Vzájemně se špičkujeme. Pro historiky je archeologie pomocná věda historická, což oni samozřejmě velmi neradi slyší. Pak o nás hlásí, že my jsme pomocná věda archeologická.

Špičkujete se takhle všeobecně nebo jen v Karlovarském muzeu?

Pracujeme v menším kolektivu, takže je dobře utužený. Spolupráce je tady nutná, nejen mezi historiky a archeology, ale v rámci celého muzea. Má to svůj smysl, disciplíny pak mají k sobě blíž nejen po formální stránce ale i po stránce lidské, rozšiřují se obzory. Větší provázanost archeologie s historií mi chybí třeba na našich univerzitách. Na současných univerzitních archeologických pracovištích se vůbec nevyučuje historie, to je pro mě absurdní zjištění.

Každého těší, když po něm něco zůstane. Co zůstane po historikovi, když pátrá v pozůstatcích?

Publikace, sborníky. Odborné výstupy. Práce vidět je, když se prodávají knihy. Navíc nejsem jen historik, pracuju jako kurátor sbírkových fondů, podílím se na výstavní činnosti, leckdy dost aktivně. Pak je výsledek vidět i na spokojených návštěvnících.

Jak je to se spokojeností návštěvníků ve městě nebo ještě lépe v kraji, kde chybí akademická půda?

Mladý živel tady strašně chybí, je to nejvděčnější publikum. Není to škoda jen pro muzeum. Především to je velký dluh, který má město vůči sobě samotnému. Vždyť jsme jediný kraj v republice bez univerzitního prostředí.

Pokud k vám nechodí studenti, kdo tedy? Lázeňští hosté?

Stále titíž lidé. Máme svůj okruh muzejních přátel, pokud jim tak mohu říkat. Jsme samozřejmě rádi za každého nového člověka, který přijde. Využíváme nové technologie, informační kanály jako facebook nebo internet všeobecně. Není tu univerzita, tak rozvíjíme spolupráci se středními a základními školami. Máme pro ně slevy, přednášíme i přímo na školách. Tedy pokud je zájem. Ne vždy je až tak velký, jaký bychom si byli schopni představit.

Dá se z vaší práce vydělit určitá část, která pro vás aktuálně znamená nejvíc?

Věnuju se nezmapovaným událostem dvacátého století, to je někdy až dobrodružná práce. V našem oboru mám i své vlastní zájmy, původem jsme specialista na nejstarší dějiny: starověk, antika a podobně. Mám ale rád spoustu historických aspektů ze středověku i z novověkých dějin. Prostě mám rád historii a ta se nedá nijak dělit, to je jeden celistvý tok.

Dobrodružství, to mohou být občas jen báchorky mezi bílými místy.

Občas to je problém. Ze zdejších archivů se toho po druhé světové válce hodně ztratilo, archivace z dob komunismu je zase dost ovlivněná dobovým totalitním jazykem. Občas je obtížné pročítat se nudnou, šedivou, byrokratickou prací tehdejších zapisovatelů a nacházet v tom smysl mezi řádky. Člověk zhruba ví, jak to všechno probíhalo, stejně se ale musí dopátrávat z mnoha různých zdrojů. Práce historika jak má být. Období komunistického Československa je ještě z části pokryto pamětníky. Listopad 1989, nástup Pražského jara v Karlových Varech… občas je pěkné číst, jak se svou okresní konferencí vymykaly. V březnu 1968 právě tady vystoupili reformátoři nejrozhodněji v rámci celého Československa.

Jaký motor vás žene dopředu prací, životem?

Pořád je okolo nás spouta neinterpretovaných událostí, i z obodbí sedmdesátých nebo osmdesátých let. Nebo můžeme zasahovat až do roku 1918, kdy sem přišel český živel, který tady byl sice přítomný i předtím, ne ale v takové míře jako po vzniku Československa. Tohle samo o sobě je pro mě dostatečnou výzvou. Co se života týče, snažím se udržovat si radost v srdci, abych nebyl naštvaný nebo smutný, k čemuž se vždy dá najít spousta důvodů.

Autor: Kateřina Wegnerová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video