Na blbé řeči, že jako zástupce silného ročníku ze 70. let půjdu do důchodu nejdřív v sedmdesáti, jsem si už zvykl. Nedávno mě ale při televizní diskusi o penzijní reformě trochu vyvedl z míry demograf, který tvrdil, že už za pár let bude každý pracující člověk živit jednoho důchodce.
Nerad nechávám věci na poslední chvíli, a tak jsem se začal po tom svém už trochu rozhlížet. Rozhodně bych totiž nerad, aby na mě zbyl nějaký protivný dědek. Není přece nic horšího, než přijít unavený z práce domů a tam narazit na někoho, kdo se chce zase jen hádat. Takže udělám vše, abych si se svým důchodcem co nejvíc rozuměl. Možná si dám i inzerát. Měl by to být spíše mlčenlivý introvert s vlastním vnitřním světem i televizorem, a už kvůli dětem, nekuřák a abstinent. Taky by neměl mít žádné hlučné nebo nákladné koníčky, mohl by to být třeba dlouholetý numismatik, aby do rodinného rozpočtu alespoň přispěl nějakou tou korunou. Hlavně aby to nebyl nějaký vášnivý cestovatel, to bych neutáhl. Pokud ho mám živit, budu každopádně trvat na tom, aby byl vždy ejpozději v osm večer doma, jinak mu zakážu televizi nebo skrouhnu lázně. Asi už mu taky pomalu začnu připravovat u nás doma nějakou tu cimřičku. Vzhledem k tomu, že i manželka bude muset živit svého důchodce, tak nás napadlo, že by to mohla být důchodkyně, a ti dva by to mohli dát spolu dohromady. A třeba si vzít dětský pokoj, až naši potomci utečou z domu. Ti to mimochodem budou mít ještě horší než my. Až se dostanou do produktivního věku, budou totiž muset podle demografů živit už dokonce jeden a půl důchodce. Tu půlku jim teda fakt nezávidím.
Hledám svého důchodce
Piková sedma Pavla Tomeše.
