Čtyři desetiletí na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla dobou, kdy končil zlatý věk klidu, míru a jistého blahobytu. Vystřídala je strašná válka, kterou lidstvo do té doby nepoznalo.
Právě v této době přišly v Plzni na svět čtyři děti, z nichž následně vyrostly neopomenutelné osobnosti českého divadla, filmu a populární hudby. Jejich rodné město na ně však zapomíná.
Před 125 lety 1. října roku 1886 se kameníkovi Františku Kováříkovi a jeho ženě Anně narodil syn František. Vyučil se zámečníkem, ale „poctivé“ řemeslo ustoupilo touze bavit lidi. František Kovářík se stal hercem, který vytvořil stovky divadelních a filmových rolí. Jednou z jeho nezapomenutelných rolí je stařičký profesor z filmu Marečku, podejte mi pero.
Studium nedokončil
Na svět přišel v domě číslo 26 v Lochotínské ulici. Od roku 1890 pak žila jeho rodina v domě na Koterovské třídě číslo 15 na Petrohradě. Patřil k vůbec prvním studentům Vyšší průmyslové školy strojnické.
„Almanach k padesátému výročí školy bohužel uvádí jen absolventy a mezi nimi František Kovářík není,“ poznamenává pedagog Střední průmyslové školy strojnické Josef Gruber. Kovářík mezi absolventy ani být nemůže, neboť v roce 1903 odešel do Ameriky. A to i přes to, že studoval výborně a dokonce pobíral stipendium Obchodní komory Plzeň sto korun na rok.
Po pár letech se však do Plzně vrátil. Za války pracoval ve Škodovce. Zároveň v letech 1916-1917 hrál v plzeňském divadle. Když ale onemocněl plicní chorobou s náběhem na tuberkulózu, odešel od rodičů do Radčic, kde poustevničil, jak sám tvrdil. „Nechal se zarůst a hrál si na přírodního člověka,“ poznamenal si do své kartotéky divadelní ředitel Vendelín Budil.
Při šermířské scéně s Bedřichem Karenem v představení japonsko-čínské hry Žlutý háv v roce 1917 utrpěl zranění. Jedenáct dnů strávil v nemocnici a další necelé tři měsíce byl doma. Ke hraní se vrátil v polovině roku.
„Pak toho nechal a 20. března 1918 podal žalobu na náhradu dvaceti tisíc korun,“ poznamenal si k dalšímu vývoji Vendelín Budil. František Kovářík zemřel 1. října 1984 v Praze ve věku osmadevadesáti let.
Pozor na internet
Prvního července roku 1899 se v Plzni narodil další chlapeček, ze kterého časem vyrostla filmová a divadelní hvězda a kterého bude po více než sto letech v jeho rodném městě připomínat jen busta v budově střední školy, kterou s ohromným sebezapřením vystudoval.
Narodil se jako prvorozené dítě škodováckého strojního zámečníka Šolleho a při křtu dostal jméno Jindřich Ferdinand. Do dějin divadla a filmu však vešel jako Jindřich Plachta. Informací o jeho plzeňském dětství se dá v různých pramenech najít relativně hodně. Po jejich setřídění však člověk zjistí, že v zásadě jde jen o tři až čtyři údaje, které od sebe jednotliví autoři opisují a kopírují.
Řada zdrojů uvádí, že se narodil v Doudlevcích. Web osobnosti. unas.cz ovšem lokalizuje jeho místo narození na Roudnou, do domu v ulici Pod Všemi svatými 15. A matrika narození mu dává za pravdu.
Otec Jindřicha Plachty pracoval ve Škodovce. V letech 1910-1912 byl i s celou rodinou pracovně v ruském Bachmutu. Zde se informace opět rozcházejí. Podle některých zdrojů tu stavěl lihovar, podle jiných pivovar, podle dalších byl dokonce v pivovaru ředitelem.
Vnuk vypráví
„Myslím, že pradědeček stavěl cukrovary a ne lihovary. Byl ve svém oboru odborník. Pracoval v Turecku a skutečně i v Rusku, a to v době raného dětství svých dětí, proto se mu v rodině také říkalo pápa,“ vnáší do zmatku trochu světla vnuk Jindřicha Plachty Zdeněk Šolle.
Když se rodina z Ruska vrátila, měli Šolleovi dostatek peněz, aby si mohli postavit vlastní dům na dnešním Jižním předměstí. Archiv města Plzně dodnes uchovává domovský list, z nějž lze vyčíst, že šlo o dům v Zámečnické ulici číslo 26 a že kromě otce Jindřicha a matky Majdaleny tu žil ještě syn Jindřich a dcery Vilemina a Helena.
„Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví,“ těmito slovy glosoval Jindřich Plachta později své studium na Obchodní akademii. V budově školy tohoto studenta dnes připomíná jeho busta. „Školní kroniky z té doby, bohužel, někam zmizely,“ poznamenává smutně ředitel Miloslav Skuhravý. Z let Plachtova studia pochází i jeho umělecký pseudonym. Mohla za něj dlouhá pelerína, která vlála za jeho vysokou, hubenou postavu, když kráčel městem.
Tajná práce v divadle
Po ukončení školy byl Jindřich Šolle nadšeným ochotníkem a měl za sebou i zkušenosti statisty v divadle, kde tajně účinkoval. Proto v divadelních análech jeho jméno nikde nefiguruje.
S kamarády založil ochotnický spolek Jaro, který se od podzimu roku 1916 scházel v trojúhelníkovém přístavku hospůdky na Roudné, vpravo od Saského mostu.
Jenže otec nechtěl o životě komedianta ani slyšet, a tak poslušný syn nastoupil do řádného zaměstnání. Kam? V tom se informace opět značně rozcházejí.
Dokonce i důvěryhodný zdroj, kterým je web Knihovny města Plzně, uvádí, že Plachta po maturitě pracoval v plzeňské Ústřední bance československých spořitelen. Právním nástupcem tohoto bankovního domu je dnešní ČSOB.
Je zde však několik nejasností. Zaprvé původní banka v době údajného Plachtova působení neměla ve svém názvu slovo „československých“, ale jen „českých“. Zadruhé v Plzni žádnou pobočku neprovozovala. „V publikaci Dějiny bankovnictví v českých zemích z roku 1999 jsou uvedené domácí pobočky Ústřední banky českých spořitelen, a to Brno, Bratislava, Litoměřice, Moravská Ostrava, Duchcov, Praha. O Plzni ovšem žádná zmínka není. Ani náš inventář neuvádí žádné spisy z pobočky Plzeň,“ říká mluvčí ČSOB Pavla Hávová.
Další zdroje ale tvrdí, že Plachta odešel po maturitě nakrátko za prací do Krakova a jiné ho přesouvají rovnou do Prahy. „Po absolvování školy byl dědeček krátce v Krakově a snad od roku 1919 pracoval a žil v Praze,“ objasňuje Plachtův vnuk Zdeněk Šolle. Přesněji to dokládá opět domovský list rodiny Šolleových, který uvádí, že Jindřicha přehlásili do Prahy 28. května 1920. Tady okamžitě zazářil v kabaretu Satyr v roli drbny Vůněslavy Acetylénové.
Plachtova brzká smrt
Jindřich Plachta zemřel před šedesáti lety, 6. listopadu 1951, ve dvaapadesáti letech. Jen o tři a půl roku přežil svého otce.
Marie Rosůlková utkvěla filmovým a televizním divákům asi nejvíc jako dobrá pohádková stařenka nebo jako svérázná babička z Takové normální rodinky, která píše detektivky a své vražedné zápletky s gustem testuje na vlastní rodině.
V sobotu 17. prosince uplynulo 110 let od jejího narození. Na svět přišla také v Plzni, v domě, který stával pár set metrů od místa, kde má nyní vyrůst nová budova divadla, tedy v Přemyslově ulici 28.
Památný projev
Její matka byla dcerou mlynáře Nováka z Krašovic. Otec byl švec, ale miloval operu. Proto dal svým dětem jména hlavních postav Smetanovy Prodané nevěsty - Jeník a Mařenka. A ačkoli byla rodina bez vyznání, syn se v dospělosti stal členem piaristického řádu ve farnosti sv. Michaela archanděla v Praze a cestu k Bohu si našla i Marie.
Mnohem dřív jí však učarovalo divadlo. Jako mnoho dětí před ní i po ní začala malá Mařenka Rosůlková svou cestu ke slávě školní recitací. Když 18. srpna 1915 celé RakouskoUhersko slavilo pětaosmdesáté narozeniny svého císaře, konala se i v Plzni ohromná akce.
Průvod čítající stovky dětí dorazil až k okresnímu hejtmanství. Šest dětí pak přijal místodržitelský rada v přijímacím salonu. Byla mezi nimi i třináctiletá Marie Rosůlková. „Pronesla tak úchvatným způsobem blahopřejný projev dětí, že všechny přítomné dojala k slzám,“ psal druhý den Český denník.
Archiv vypovídá
I Marie Rosůlková vystudovala Obchodní akademii. Ale už v roce 1921 byla v řádném angažmá v plzeňském divadle.
„Tohle je lístek z divadelní kartotéky, kterou si vedl Vendelín Budil,“ říká Štěpánka Pflegerová z Archivu města Plzně a pokládá na stůl malou kartičku. Na ní je úhledným písmem napsané „Rosůlková Mary, herečka nadějná“. V tom se tedy divadelní ředitel nespletl. Měla školu od těch nejlepších. Jak dokládá archivní fotografie, potkala se mladičká Mary na jevišti mimo jiné s Terezií Brzkovou a Otýlií Beníškovou. Marie Rosůlková ztvárnila za svůj život stovky divadelních, filmových a televizních rolí. Zemřela v jednadevadesáti letech 15. května 1993.
Zapomenutý hlas
Plzeň má i rodáky, kteří napsali významnou kapitolu do dějin československé populární hudby. Vedle Karla Gotta a Jiřího Suchého je to i dnes poněkud zapomenutý Rudolf Cortés.
Narodil se v Plzni 16. března 1921 jako Rudolf Kraisinger, syn pivovarského bednáře a brazilské matky. Matrika, která uvádí jeho narození, dosud není v archivních fondech, a tudíž údaje z ní nejsou veřejně přístupné.
František Ptáčník v knize Staré příběhy z plzeňského Petrohradu uvádí, že malý Rudolf žil v Božkovské ulici. Když mu bylo pět let, zemřel mu otec. Matka, aby své dva syny uživila, přijala práci kuchařky, ovšem s povinností cestovat z místa na místo. A tak musela Rudolfa dát do sirotčince.
V orchestru i divadle
Tomu by napovídal i domovský list z konce roku 1931. Ten na adrese Božkovská 19 výslovně uvádí Mercedes Kraisingerovou, rozenou Cortés, vdovu po bednáři, s poznámkou „mimo děti“. Rudolfovi tehdy bylo deset, jeho bratru Oskarovi o sedm let víc.
Rudolf Kraisinger se vyučil v Praze kožešníkem. Po druhé světové válce se na dlouhá léta stal kmenovým zpěvákem orchestru Karla Vlacha. Už pod jménem Rudolf Cortés.
„V padesátých letech patřil k předním zpěvákům naší populární hudby. Měl krásný, sytý, sametový baryton, který s úspěchem uplatnil i v divadle. Mimořádný úspěch měl například v titulní roli divadelní inscenace Limonádového Joe,“ připomíná Rudolfa Cortése odborník na populární hudbu Západočeské univerzity Tomáš Kuhn.
Od smrti Rudolfa Cortése uplynulo 12. prosince pětadvacet let.
