Holubí vytrvalci mají neviditelnou navigaci. Vede je touha po samici | E15.cz

Holubí vytrvalci mají neviditelnou navigaci. Vede je touha po samici

Koukat k nebi a vyhlížet okřídlené šampiony, jak se vracejí z Oostende, Bejrútu, Bruselu nebo Gelnhausenu. To je největší radost každého holubáře.

Dům Koubových najdou lidé v Modlešovicích snadno. Neustále nad ním krouží hejno holubů. „To jsou holubice a trénují na příští závody,“ vysvětluje šestapadesátiletý chovatel František Kouba. Závodní mančaft, jak o holubech mluví, nalétá za sezonu tisíce kilometrů. Na osmnácti závodech na dlouhých, středních a krátkých tratích. Nejdelší z belgického Oostende má 822 kilometrů, nejkratší 150 kilometrů z Chebu.
„Je to stejné jako u koní. Některý holub je vytrvalec, jiný sprinter. Podle toho je nasazuju. Kdo je v dobré formě, vydrží až třináct závodů,“ říká holubí kouč.
Je netrpělivý, čeká, v jakém čase se vrátí jeho závodníci z německého Gelnhausenu. Právě jsou totiž na trati svého letošního třetího závodu.
Létat s větrem o závod mají poštovní holubi v genech. Chovatelé je ale nevypouštějí z rodného hnízda se zprávou, aby se vraceli s odpovědí, jak to bývá ve filmech, ale vyvezou je na vzdálené místo a čekají, kdy se vrátí domů.
„První lety jsou nácvikové, pět až padesát kilometrů dlouhé, jednou nebo dvakrát týdně. Holoubata se nejdřív učí zorientovat a vracet se domů. Nelétají stejnou cestou, vyhýbají se kopcům a mrakům,“ vysvětluje Kouba, který je v invalidním důchodu.
Za modlešovickou „stáj“ závodí holubi i holubice. Kondici mají přibližně stejnou. Tréninková i závodní sezona začíná v květnu a končí v srpnu. Koncem prázdnin už poprvé startují holoubata, která se narodila na jaře. Sportovní nasazení vydrží opeřencům tak pět až šest let. Kde berou vytrvalci na mnohasetkilometrový závod energii, nikdo neví. Před startem žádný zvláštní režim nemají. „Já jim přilepšuju tak dva dny před závodem, aby měli sílu a na cestu jim dávám drobet rýže. Někdo je krmí hrachem a kukuřicí, jiný jede podle odborných knih, další podle vlastních zkušeností. Ale když se holubi přecpou, mohou potravu vyzvracet,“ poznamenává Kouba.
Rodným listem závodníků je kroužek na noze. Dostávají ho do pěti dnů po narození. Je na něm značka státu - CZ, ročník, číslo města a holubovo rodové číslo. Ke kroužku jim pak připevňují údaje k závodu. Na start je vyvážejí všichni holubáři z Prácheňské oblasti společně v přepravním voze s boxy. Před vypuštěním je nakrmí a napojí. Chovatel už pak jen nervózně čeká před domem, kdy se mu začnou vracet.
Co se děje na dálkové trase, holubáři netuší. „Na kratších určitě letí bez přestávky, na dlouhých se musejí někde alespoň napít,“ domnívá se František Kouba. Největší strach ale mívá z napadení dravci.
Pro laika jsou poštovní holubi téměř stejní. „Všichni sice mají skoro stejnou barvu, ale když k nim chodím několikrát denně, poznám je pak i ve vzduchu. Holubičky jsou drobnější a samci jinak krouží kolem domu,“ vysvětluje. Létají rychlostí od šedesáti do sta kilometrů za hodinu. Většinou vítězí nejrychlejší z nových holubů. Po doletu potřebují klid a regeneraci.
V holubím závodě o vítězi rozhodují takzvané kontaktovací hodiny, ale pomalu je vytěsňují čipy. Do doby, než hodiny od každého holubáře pořadatelé otevřou a zadají výsledky o příletu do počítače, nezná nikdo vítěze.
V sezoně jsou holubi a holubice často od sebe, ale mimo závody žijí v páru. „Musím jim dopřát páření, abych měl nové potomstvo. Před závody je vzájemný styk dokonce stimulem k dobrým výsledkům, protože se na sebe těší. Mám tu i holubici, které se nechce zpátky do voliéry, když je každý den vypouštím. Ukryje se ve větvích stromů a čeká, až pustím samce,“ usmívá se Kouba.
Holubi nejsou pohromadě, ale kvůli jinému chovnému režimu a výživě jsou rozděleni ve voliérách na chovné, mláďata a závodníky. Jídelníček mají pestrý. Základem jsou různé směsi, které obsahují pšenici, ječmen a kukuřici. V sezoně sekané kopřivy a pampelišky, za pamlsek mají žaludy, jádra ořechů, občas dostávají pivní kvasnice a preventivně česnek a cibuli kvůli dýchání.
Holubice sedí čtyřikrát do roka na dvou vejcích. Mláďata se líhnou po osmnácti dnech a po pětadvacátém dni začínají létat. „Z první a druhé líhně si je nechávám na závody, ostatní jdou do kuchyně,“ říká chovatel.
Poštovní holubi se dožívají zhruba deseti let. Výjimkou byl Pepík, plemenný holub s rodokmenem, který se v Modlešovicích dožil dvaceti let. Nejlepší chovatelé jsou Belgičané, Holanďané a Němci. Nejprestižnější závod startuje z Barcelony. Cena holubího světového šampiona se může vyšplhat k několika milionům korun. Při změně majitele už nelétá, je jen k chovu a snaží se o předávání svých genů potomkům. Láska k holubům je u Koubů dědičná. „Děda je sice choval na jídlo, ale strejda už měl pošťáky a dal mi první pár, ale to jsem ještě nechodil ani do školy. Netušil jsem, že když jsem je vypustil, vrátili se pokaždé k němu a on mi je znovu přinesl a předstíral, že mi nese nové. První úspěchy přišly až o mnoho let později,“ vzpomíná František Kouba. Nejkrutější období pro holubáře bylo v roce 2006, kdy hrozilo zavlečení ptačí chřipky a hygienici zakázali závody.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!