U nástěnky před hejnickým kinem stojí hlouček lidí. Pokuřují a vášnivě diskutují. Někteří jsou oblečeni v národních barvách, jiní zase v tom, v čem půjdou za chvíli do práce. Je krátce po páté hodině ráno a v olympijském Vancouveru právě skončila druhá třetina čtvrtfinálového utkání mezi českými a finskými hokejisty. Všichni tuší, že o postupujícím do dalšího kola rozhodne jediný gól. O tom, že se z něj bude radovat náš tým, ale nikdo nepochybuje.
„Já našim klukům věřím. Jednoho tam doklepem a druhý padne do opuštěné brány,“ tvrdí sebevědomě fanoušek s dresem Jaromíra Jágra. Do Hejnic přijel z jedenáct kilometrů vzdáleného Frýdlantu. Nejdůležitější utkání českých hokejistů na velkém plátně si nemohl nechat ujít.
„Od té doby, co začala olympiáda, jsem tu na hokeji už jednou byl. V neděli na Rusech. V kině je to úplně o něčem jiném než někde v hospodě. Dneska jsem si kvůli tomu dokonce vzal volno v práci,“ vysvětluje „ojágrovaný“ fanda.
Stejným způsobem sledoval i cestu českých hokejistů za olympijským zlatem v japonském Naganu. Jenže to mu bylo pouhých čtrnáct let. A tak si místo dovolené psal omluvenky do školy.
Kluci, jedem!
Uvnitř mezitím odstartovala závěrečná třetina napínavého souboje. „Kluci jedem,“ ozývá se ze zaplněného sálu. Chvílemi fandí a každou povedenější akci nebo zákrok brankáře Tomáše Vokouna oceňují lidé spontánním potleskem. Bezgólový stav ale trvá dál a v hejnickém kině stoupá napětí. „Jardo! Jardo! Ty vole,“ chytá se za hlavu muž se šálou ve chvíli, kdy náš hráč s číslem šedesát osm netrefí poloprázdnou finskou branku.
Když ho o pět minut později napodobí z další slibné příležitosti kapitán Patrik Eliáš, hejnickým kinem to jenom zahučí.
S blížícím se koncem už sál nikdo neopouští. Na „cigáro“ nemá nikdo pomyšlení a záchod ještě deset minut počká. Všichni jsou přikováni k plátnu.
Šest minut před koncem ale přichází šok. Niskalovu střelu tečuje Hagman a Vokoun je bezmocný. Dívka v horní řadě skryje svou tvář do dlaní. Cítí, že to bylo rozhodnuto. Skalní fanoušci s vlajkou ale v postup do semifinále věřit nepřestávají.
„Teď tam musíme nechat duši,“ shodují se.
Našim se ale nedaří. A když dvě minuty před koncem zápasu trefí prázdnou branku Filppula, je jasné, že tady cesta našich hokejistů končí. Zklamané je i hejnické kino. Lidé vstávají a pomalu odcházejí domů. Někteří jdou spát, někteří míří rovnou na autobus a do práce.
Jen ti, kteří zůstali pro dnešek ušetřeni pracovních povinností, v kině ještě zůstávají. Na improvizovaném baru si objednávají pivo a bez dalších emocí sledují duel Švédů se Slováky. Hokejové šílenství končí. Hokej se ale brzy do hejnického kina vrátí.
„Nápad se uchytil. Při zápase s Ruskem se tu dokonce sedělo na schodech. Chystáme proto přenosy z hokejového mistrovství světa. Tyto zápasy nebudou vysílány s časovým posunem, a tak by mohla být návštěvnost ještě o něco vyšší,“ potvrdil organizátor promítání Jaroslav Demčák.
