Horníci se v Táboře bili se sedláky
Ve svahu, který vede od Hotelu Lázně směrem k Horkám a dál k Větrovům, byly od třináctého století doly pro těžbu stříbra. Kutací práce ustaly až v roce 1873. Více jak šest set let starou historii dolování stříbra v Táboře se snaží lidem společně přiblížit Jan Komzák s Markem Švadlenou.
Štolu hlídali z Kotnova
Jan Komzák našel v roce 1987 kámen, na kterém byla zkřížená kladívka. Bylo mu zřejmé, že místo nálezu má spojitost s důlním dílem. „Začali jsme spolupracovat s geologickým fondem v Kutné Hoře, který nám poskytl materiály. Nejdřív jsme se domnívali, že důlní pole končilo na starých Horkách, někde u elektrické Křižíkovy dráhy. Nakonec jsme zjistili, že poddolované území směřuje pod Větrovy,“ říká Komzák. Jak tehdy lidé přišli na to, že se ve svazích Lužnice ukrývá stříbro? „Mohla to být náhoda, kdy někdo při kopání narazil na rudnou žílu, ale lidé, kteří chodili po krajině, podle jejího rázu a rostlin poznali, kde se může stříbro nacházet. Potom přišly na řadu průzkumné jámy,“ popisuje Komzák. Do jedné štoly je dodnes vidět z Kotnovské věže. „Myslíme si, že když věž stavěli, umístili ji tak, aby bylo dobře vidět na celý dolovací prostor od Lužnice až po vrch, který je dnes známý jako Hýlačka,“ říká Švadlena.
Voda z dolu léčila
První dochované zmínky o stříbrných dolech jsou z roku 1268, kdy šlechtic Sezima z Vítkovic, než aby doly vydal Přemyslu Otakaru II., je nechal radši zasypat. Nejvíce na Horkách kverkové (těžaři) dolovali v šestnáctém století. Otevřeli i několik dalších šachet jako Boží důl a Vinohradský důl. Nejhlubší byla Nová šachta v Horkách, hluboká 160 metrů. Zbytky cechovního domu u této šachty jsou dodnes zachované. Celé generace horníků trápilo, že se do důlního díla dostávala spodní voda. Proto vybudovali odvodňovací štolu sv. Jana Nepomuckého dlouhou asi dva kilometry. Měla mírný spád a ústila nad Lužnicí. Vodu se horníci snažili ze zatopené šachty čerpat pomocí žentouru (převodové kulové zařízení na vytahování rudy poháněné koňmi, které umožňovalo i pohyb čerpacího zařízení, pozn. redakce). Voda, kterou štola dřevěnými trubkami přiváděla, byla lehce radioaktivní, ale měla léčivé účinky. Proto u Lužnice v roce 1820 vznikly čelkovické lázně.
Bitky sedláků s havíři
K dolům také patřilo i zařízení pro praní rudy. Podle táborských knih se ruda upravovala v Hutákovském mlýně ve Vlčím dole. Tedy na opačném břehu, než stojí restaurace Harrachovka. V roce 1788 už byl mlýn opuštěný, ale jeho základy jsou tam dodnes. „Že se ruda upravovala dál od města, bylo tehdejší ekologické opatření. Když se totiž pálil leštěnec olovnatý, ve kterém je stříbro obsažené, unikal oxid siřičitý a vznikal nepříjemný zápach,“ vysvětluje Komzák. Horníci ovlivňovali život ostatních obyvatel Tábora a vedli s nimi i bitky. Jsou o nich dochované záznamy. „Roku 1556 zase zpráva, že havíři se bili se sedláky, z trhu se vracejícími, z nichž tři zabiti, pět havířů, že raněno. Téhož roku zabit ještě jeden sedlák, a svedena bitva za mostem u lesa Pintovky, při kteréž seči i na rychtáře městského havíři kordy se třeli,“ popisuje ve své knize Zikmund Winter.
Po stříbrné stezce
V budoucnu se Táboráci a turisté mohou těšit na Stříbrnou stezku, která je provede po místech, kde dříve pracovali havíři. „Chceme lidem více připomenout šest set let starou historii. Stezka povede od Hotelu Lázně k Hýlačce. Tábor se bude mít čím chlubit,“ uzavírá Komzák.
