Horská dráha
Žaludek jako na vodě. Dunění v uších. Bledá tvář. Hlava se motá jako z centrifugy. Ale na tváři blažený úsměv. Přesně tak jsem vypadala pokaždé, když jsem za jedno odpoledne vystoupila hned ze dvou superrychlých sporťáků. Teprve teď dokážu vášeň pro taková auta pochopit. Je to stejné jako s horskou dráhou. Srdce vám buší, už když nastupujete, adrenalin stoupá a ruce se vám potí. A přestože máte trochu strach, tak neodoláte. Nastoupíte a prostě jedete. Místo větru vám v uších burácí zvuk motoru. Jeho fascinující síla je tak blízko, že se jí můžete téměř dotknout. A pak se divte jejich majitelům, že svá auta prostě milují. Všichni svorně tvrdili, že si je nepořizovali kvůli frajeřině. Prý si splnili svůj dětský sen. Znělo to trochu jako klišé. Jenže co je krásnější než si splnit dětské sny?
