Projít skrz naskrz Hradcem a nepotkat cestou ani jedinou růži s pěti okvětními lístky je téměř nemožné. Místní a turisté mohou znak vidět na zdech domů, ve výlohách v podobě suvenýrů, i na městském znaku na staré radnici. Zadlážděný je dokonce i do ulic v centru.
Zlaté růže k městu patří stejně jako rybník Vajgar, karamelově zbarvený Tuzemák nebo největší mechanický betlém na světě. Symbol z dvanáctého století dnes jako své logo využívá několik soukromých firem i hradecké sportovní týmy.
Klub ledního hokeje Vajgar má hned několika verzí růže. Nejznámější je jednoduchý žlutý znak na modrém podkladě. Ten mají hokejisté na svých dresech i na vlajce už desítky let. A nejsou sami, kteří nosí na prsou pětilistou růži.
Pro fotbalisty navrhoval znak Milan Havlík. „Jestli nám přináší štěstí? Od té doby, co ho máme, se nám docela daří,“ vypráví fotbalista. Květina nechybí ani na dresech hradeckých házenkářek nebo veslařů.
Na štítech, náprsnících a vlajkách ji mají zase milovníci ze skupiny historického šermu pojmenované po starém šlechtickém rodu - Páni z Hradce. Moderní podobu znaku si jako své logo zvolilo také Národní muzeum fotografie. „To že je růže? Asi ano, při bližším pohledu to tak vážně bude,“ diví se šestatřicetiletá Eva Lacinová z Hradce. Sama si jí všimla ještě například v logu několika restaurací v centru města, ve znaku Muzea Jindřichohradecka a jedné z vináren.
„Podle mě růže k městu patří, proto jsme si ji dali do loga,“ vysvětlila majitelka jedné z kaváren. Že by si díky znaku zákazníci podnik lépe pamatovali, nemyslí.
Raritou mezi symboly je zvláštní samorost, který se ukrývá v depozitářích zámeckého archivu. Vykvetla z něj téměř pravidelná květina s pěti lístky. „Bohužel o něm víme jen to, že ho z panských lesů přinesl některý z černínských hajných,“ poznamenala vedoucí archivu Stanislava Nováková nad stovky let starým zarámovaným kusem kůry.
Původ jihočeských růží vysvětluje legenda nazvaná Dělení růží. Podle ní ve dvanáctém století různobarevné symboly rozdělil svým pěti synům praotec rodu Vítkovců, Vítek I.
Po tom, co je na staré pověsti pravdy a co jen romantický výmysl, pátrá i profesor Josef Hrdlička z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. O rodinách Vítkovců, Rožmberků a pánů z Hradce už vydal několik textů. „Nejstarší psané verze legendy pocházejí z první třetiny sedmnáctého století,“ vysvětlil Hrdlička.
Podle něj se ale věhlasný příběh napříč společenskými vrstvami tradoval i ústně, a to už o několik staletí dříve. Postupem času ho tak lidé zamíchali a navíc si ho ještě sami vylepšili.
Růže všude, kam se člověk podívá
S trochou nadsázky by se dalo říct, že pětilisté růže kvetou po celém areálu jindřichohradeckého zámku. Při průchodu první prohlídkovou trasou jich návštěvníci mohou napočítat nejméně sedmapadesát. Ukrývají se na klikách, v hlavičkách dopisních papírů šlechticů nebo jako fontána v zahradě u Rondelu z konce sedmnáctého století.
I průčelí velkých arkád na třetím nádvoří je hradeckých květin plné. Každá z nich je navíc úplně jiná. Prostorová růže z plechu vévodí i kované mříži na studni na třetím nádvoří. Je novodobou, ale přesnou kopií té původní, která už byla zašlá a oprýskaná.
Zlatou růži je dodnes možné spatřit také ve znaku města. Roku 1483 byla doplněná dvěma zlatými královskými lvy a iniciálou „W“ s korunkou. Jeden z nejkrásnějších hradeckých znaků si dnes lidé prohlížejí na průčelí staré a několikrát přestavované gotické radnice na náměstí Míru.
Znak skládali žáci z víček
Naopak jeho nejnovější po znaku vyrobily hradecké děti. Hned tři základní školy se zapojily do soutěže o nejkrásnější městský znak z odpadů. Pořádá ji pelhřimovská agentura Dobrý den.
Cílem celorepublikové akce je vytvořit tolik městských znaků, aby jejich počet stačil na zapsání do Guinnessovy knihy rekordů.
„Naši sedmáci ho udělali ze zavařovacích víček. Při výtvarné výchově je nastříhali a pak nastřelovali na podkladovou desku. Jejich dílo má obrovský úspěch, lidé si ho do školy chodili dokonce fotit,“ chválí děti zástupkyně ředitele Alena Mazancová z páté základní školy na hradeckém sídlišti Vajgar.
JAK HRADEC K RŮŽI PŘIŠEL
Legenda se zvláštním jménem Dělení růží vypráví o Vítkovi I.
z Prčice, praotci a zakladateli slavného jihočeského rodu Vítkovců.
Když ležel na smrtelné posteli, rozdělil podle pověsti všechen svůj majetek a celé panství mezi svých pět synů.
Všichni také na připomínku otce a ostatních bratrů dostali do erbu růži s pěti okvětními lístky. Květina každého ze sourozenců měla jinou barvu a byla na jinak barevném podkladu.
Nejstarší Jindřich dostal růži zlatou, nebo také žlutou, v modrém poli. Umírající otec Vítek mu podle pověsti řekl, že má duši blankytně modrou a charakter z ryzího zlata. K růži dostal panství, které dodnes nese jeho jméno a název jeho nového domova. Jindřichův Hradec.
Ani ostatní bratři nepřišli při rozdělování dědictví zkrátka. Vítek II. získal Krumlov a zelenou růži na stříbře, Vítek III. pak zase Rožmberk a červenou růži ve stříbrném poli. Obrácené barvy erbu a Třeboňsko s Landštejnem získal Vítek IV. Na nemanželského a nejmladšího syna Sezimu zbyla růže černá ve zlatě a Sezimovo Ústí.
Legendu si ročně na obrazech v prostorách hradů a zámků v Hradci, Třeboni, Českém Krumlově a Rožmberku prohlédnou desítky tisíc návštěvníků ze všech koutů světa.
