Nejenže na Ostravu nedá dopustit a považuje se za patriota, Ostrava je dokonce jeho celoživotní láskou. Šestačtyřicetiletý herec Norbert Lichý je s Ostravou symbolicky spojený i přes smogové ovzduší. Přispívá k němu třiceti vykouřenými cigaretami denně.
„Zkoušel jsem přestat snad stokrát. No ale má to cenu v Ostravě? Hamletovská otázka,“ zamýšlí se Lichý, který v roce 2009 obdržel prestižní divadelní cenu Thálie v oboru činohra.
Jak se žije herci v Ostravě?
Je tady málo příležitostí na vedlejší výdělek, platy nejsou valné. Myslím si, že takhle si bude stěžovat většina pracujících v tomhle regionu. My herci nejsme výjimka. Nedivím se, že ti dobří odcházejí.
Uvažoval jste, že se přemístíte do Prahy?
Uvažoval a neuvažoval. Já tohle město mám rád a jsem tady doma. Spíš mezi Ostravou a Prahou pendluju, ale je to únavné.
Jak často měsíčně jste v Praze?
Co chvíli. Ale to je tím, že se mi teď zadařilo. To ale zas může skončit a nebude třeba dlouhou dobu vůbec nic. To vždycky záleží na nabídkách, co se objeví.
Na čem teď pracujete v Praze?
Účastnil jsem se natáčení nějakých čtyř nebo pěti filmů. Jeden z nich se jmenuje Ve stínu koně pana režiséra Ondříčka, Czech Made Man s Tomášem Řehořkem. S týmž i poměrně větší roli ve filmu Signál a film Okresní přebor. A ještě jeden film, na který se moc těším, se jmenuje Sedm dní domů. Navíc jsem byl teď nedávno na Shakespearovských slavnostech v Praze na Hradě, takže jsem byl v Praze víc než doma.
A nelákalo vás zkusit se v Praze uchytit v nějakém divadle?
Přesně tak, napadlo mě to. Když jsem v tom kolotoči, říkám si, jestli není blbost jezdit pořád tam a zpátky vlakem. Jednak bych musel opustit město, které mám rád, domov, který mám rád, a taky přátele a divadlo, které mám rád. Ale kdyby nabídek bylo hodně, tak bych tam na dva roky odskočil a vrátil bych se zpátky. Anebo ne, nešel bych.
Jaké byly ohlasy na vaši epizodní roli v sitcomu Comeback, kde jste ztvárnil kontrolora z berňáku?
Možná to nejvíc pobavilo pracovníky finančního úřadu. U některých asi nejsem úplně oblíbený. Scénář byl vtipně napsaný a tak nějak to sedlo. Co se mi na natáčení zdá fajn, je, že člověk pozná strašně moc osobností. Setkání s takovými lidmi je vždycky zážitek. Potkat Polívku, Rodena, Kňažka, Postráneckého nebo pana Menzla. Těch velkých lidí bylo hodně a jsem za to osudu vděčný. Nebo potkat pana Sobotu, idola mých dětských let. Krása.
Který film s Luďkem Sobotou máte nejraději?
Žádný film nemám nějak obzvlášť oblíbený, spíš mě bavilo divadlo Semafor. Když se řekne Sobota, každý ví, o koho jde. Je to obdivuhodné. V dnešní době je vtip takový agresivnější. Pokud se v něm neřekne ani jedno sprosté slovo, nikdo se tomu nesměje.
Dokázal byste si sám sebe představit jako baviče v televizi?
Nevím, co to slovo má znamenat. Vždyť umění je postavené na tom, aby lidi bavilo, ale to ještě neznamená, že je člověk bavič. Bavič je člověk, který k vám přijde domů na svatbu, hraje na harmoniku a vypráví vtipy. To je bavič. A dneska se bavičem označují lidé, kteří s bavením mají pramálo společného, až mi z toho naskakuje husí kůže.
Jak vnímáte hranici mezi uměním a zábavou?
Jsou jasně dané obory. V divadle máte komedii, veselohru, a tragédii. Potom je kabaret, estráda, cirkus. Jsou to úplně odlišné žánry. Každý obor má svoji špičku, kterou byl ve svém oboru Felix Holzmann. Někdy jsou v televizi talk show, které vede člověk, který je slavný, ale není vtipný ani chytrý.
Která talk show vás baví?
Pustím si Všechnopárty. Když chci něco hodně vkusného, tak si dám Na plovárně. To jsou strašně prima pořady. Jsou takové decentnější. Všechnopárty je milý pořad, bezprostřední a nikdo si v něm na nic nehraje. Na plovárně bývají zase výjimečné osobnosti, od kterých se něco opravdu dozvíte.
Jaké to je hrát bez vlastní šatny, když se vaše domovské Divadlo Petra Bezruče přestavuje?
Je to komplikovanější, ale musíme doufat, že to, co vznikne, je opravdu myšlené pro nás divadelníky. A taky, že to udělají hezky. Budova divadla už po opravě plakala. Měli jsme například strašně omezené svícení. Jsme divadlo variabilní a s tak malým počtem světel se představení špatně dělala. Vlastně se strašně těším, až oprava divadla skončí.
Jak to?
Doufám, že se tam budeme cítit co nejdřív jako doma. Jedno z nejhezčích divadel, ve kterých jsem poslední dobou byl, je divadlo na Žižkově. Tam to prostě voní divadlem. Tam se chcete buď posadit, nebo hned chcete vysloveně hrát. Prostě jsem ze staré školy.
Myslíte si, že prostor, ve kterém hrajete, má velký vliv na kvalitu hereckého výkonu?
Když je hercům dobře a když si řeknou: „Ježíš, my máme pěkný divadlo,“ tak to dělá padesát procent.
Splnily se vaše veškeré herecké sny, nebo máte ještě nějaké, které byste si splnit chtěl?
Snažím se je nemít. V poslední době se začíná hrát takové divadlo, na které jsem buďto starý, nebo mu prostě nerozumím. Některé texty jsou povrchní. Hrají se, aby se za každou cenu lidi bavili, a nic to v nikom nezanechá. Mám rád klasické divadlo. Prostě chytré hry, které něco řeknou a dají.
Je povrchnost problémem pouze divadla?
Je to problém doby. Je taková doba, kdy se chtějí lidé spíš bavit, než se dívat na „trágo“, ve kterém jsou sami. Proč vyhrávají seriály nebo telenovely? Protože tam jsou pěkní lidé, pěkné interiéry, je to barevné. Ale co to komu dá? To, že nemusím přemýšlet, je na nic.
Dokázal byste si sám sebe představit v telenovele?
Ne. Ale třeba bych byl překvapený. Hodně mě překvapilo, když jsem dostal nabídku hrát vodníka Čochtana v operetě. Je to hra, kterou upravoval Werich s Voskovcem. Překvapilo mě, jaký je o tuto hru stále zájem. V té operetě jsou strašně pěkné melodie, ale tím neříkám, že to je divadlo, které chci dělat. Fandím tomu. Ale činohře malinko víc.
Všiml jsem si, že v Divadle Petra Bezruče chystají nový mystický thriller Bluesmeni. Jak jste se na něm podílel?
Zatím jsem pro to mnoho neudělal. Moje spolupráce bude spočívat v tom, že po nastudování budu k ruce svým kolegům při reprízách a generálkách, abych jim pomohl ohledně hudebních nástrojů.
A vy sám hrajete na nějaké hudební nástroje?
Jsem multiinstrumentalista v takové té klasické barové sestavě. Basa, kytara, bicí, klavír. Což v praxi znamená, že na všechno umím míň než pořádně na jeden.
Máte i svoji kapelu?
Už se to rýsuje. Pořádnou kapelu jsem měl naposledy na gymplu. Nedávno jsem si s nimi zavolal a třeba to dáme zas dohromady po třiceti letech. Ale zatím si chceme zahrát spíš pro radost, nejsem žádný profesionální hudebník.
Skládáte si písničky do šuplíku?
Taky. Ale hlavně dělám scénickou hudbu. Tam jde spíš o zachycení atmosféry. Buďto ji podpoříte, nebo jdete proti ní. Hlavně to beru tak, že mám ještě něco navíc k herectví, aby člověk pořád nedělal jenom jedno a to samé.
