Hrají s vášní u stolů i v tělocvičnách

Už pět let se scházejí v budově zlínské hvězdárny. Sednou si ke stolu a pustí se do hry. Nepotřebují k tomu výkonný počítač a monitor, ale jen hrací kostku, figurky a plán, na kterém se pohybují. Zlínští příznivci deskových her tráví každé druhé úterý několik hodin nad klasickými deskovými hrami. Ve městě žije také několik lidí, kteří takové hry vymýšlejí.
Deskové hry nejsou ani v době počítačových her s vychytanou grafikou přežitkem. Neholdují jim pouze čtyřicátníci a starší generace, která v dětství posunovala figurky při hře Člověče, nezlob se. „Večery deskových her navštěvují lidé všech věkových kategorií. Jsou mezi nimi děti od věku jedenácti let, ale občas přijdou třeba i důchodci,“ říká jeden z organizátorů večerů na zlínské hvězdárně Martin Vaněk.
Obvykle se každé úterý sejde asi deset hráčů. Někteří chodí pravidelně, další se objeví jednou za čas a občas se objeví i úplní nováčci. „Většinou se výběr her přizpůsobí tomu, v čem se orientují, a postupně se učí hry, které neznají. Jedny to chytí, jiní přijdou jednou dvakrát a už se nevrátí,“ líčí Vaněk.
Pro některé fanoušky je hraní deskových her zábavou, pro jiné vzrušující vášní a pro další například intelektuálním cvičením. K takovým patří Alois Kozubík, který je členem organizace Mensa, v níž se sdružují lidé s nadprůměrnou inteligencí. „Dobré deskové hry jsou propracovanější než ty počítačové. Člověk u nich musí víc přemýšlet a je v přímém kontaktu s protihráči i spoluhráči. Je to o hodně dramatičtější a zábavnější než hrát na počítači,“ tvrdí Kozubík.
Hráčské doupě Podobný názor zastává také Miroslav Kohoutek, který se neúčastní hracích večerů ve hvězdárně, ale pořádá doma pravidelně akce nazvané „Hráčské doupě“, kde se někdy schází i víc než deset hráčů. „Deskové hry mají jednu obrovskou výhodu - člověk od nich nemůže odejít jako od počítače, když se mu třeba nedaří nebo prohrává. Kolem sebe má živé spoluhráče a ti mu to většinou nedovolí. Je to zajímavější a emotivnější,“ míní Kohoutek.
Kohoutek není jen hráčem a organizátorem hráčských setkání, ale sám aktivně také deskové hry vymýšlí a vyrábí. „Začal jsem s tím ještě na gymnáziu, kde jsme s kamarády vymysleli hru na římské impérium a vytvořili obrovskou mapu Evropy, kde jsme hráli a bojovali. Když se setkaly dvě armády, hráli soupeři šachy a přitom měli handicapy - někdo třeba neměl střelce, jiný zase pěšáky,“ vzpomíná na svůj první počin tvůrce.
Později vytvořil gigantickou hru zvanou Námořní bitva, kvůli které si pronajímal dokonce tělocvičnu. Hráči v ní měli role admirálů, politiků či žurnalistů a hráli ji celý víkend. „Jezdili lidé z celé republiky. Největší úspěch jsem ale zaznamenal se hrou GanXtaZ. Dokonce jsem jí nechal vyrobit sto kusů a prodávám ji přes internet, ale na výdělek to není. Spíš naopak. Utopil jsem v tom asi osmdesát tisíc, ale beru to tak, že jsem si dal dárek ke čtyřicátým narozeninám,“ směje se Kohoutek.
Kromě titulu GanXtaZ je autorem her Pyramida boha slunce a Vetřelec na motivy známých filmů. „Ty hrajeme jen se známými. Distribuci nechystám. Aby se hra dostala k lidem, potřeboval bych hodně peněz na propagaci a ty nemám,“ dodává Kohoutek.
Že není lehké uvést na trh novou hru, potvrzuje i Zdeněk Čejka, který se pod značkou Rebel snažil dostat mezi lidi hry zlínských tvůrců. „Mohlo by se zdát, že deskové hry jsou archaismem, ale asi před třemi lety zažily znovu velký rozmach. Uvedli jsme na trh čtyři hry, ale ověřil jsem si, že v malém to nejde dělat. Další hry už si vyvíjíme jen pro radost do šuplíku,“ hodnotí situaci z pohledu drobného vývojáře a prodejce Čejka.