Jihlavské nezávislé divadelní studio De Facto Mimo po dlouhé pauze znovu žije. Soubor nazkoušel dvě nové hry za dva měsíce. „Bylo to peklo a bylo to zajímavé. Pohádku už jsme ale měli hodně vymyšlenou, s kolegou Kácou z divadla jsme si ji kreslili na přehlídce v Hronově na tácky,“ říká umělecký vedoucí, herec a autor divadla DFM Martin Kolář.
Skončila dlouhá pauza divadla De Facto Mimo, jak jste ji trávili?
Měli jsme období, kdy jsme neměli kde hrát. Takže jsme sice existovali, ale v Jihlavě jsme skoro vůbec nehráli. Ale na tento rok nám město dalo dotace na hraní v novém jihlavském divadle Diod, máme jištěné, že i když přijde málo lidí, tak to máme z čeho zaplatit. A hlavně můžeme v Diodu zkoušet. To je dobré kvůli světlům a prostoru, kvůli organizaci představení. To bylo u nového představení Kleštěnec z pralesa složité, tak jsme tady měli pět zkoušek.
Jaká byla pauza divadla De Facto Mimo?
Ukončili jsme existenci na naší domovské scéně v Brněnské ulici, kde bylo vlhko, začaly tam praskat zdi, nefungovalo topení. Tak jsme šli prozatímně do sklepa v pivovaru. Ale v tu dobu jsme se i trochu mezi sebou rozhádali, takže jsme za celý rok odehráli jen asi deset představení. Předtím jsme za rok hráli i osmdesátkrát. Říkali jsme si, jestli to vůbec ještě rozchodíme, s tím, jak už většina z nás má děti a zaměstnání. S otevřením Diodu vznikla velká šance, že budeme moci hrát. Hned jsme začali panikařit, abychom nehráli pořád jen staré věci, protože ve smlouvě s městem máme, že každoročně uděláme jedno nové představení pro dospělé a jedno pro děti. To nás nutí pracovat. Teď jsme udělali dvě představení během dvou měsíců, což bylo peklo.
To muselo být ve vás divadlo pořádně natlakované.
Bylo natlakované za dlouhou dobu. Naposledy jsme udělali v roce 2007 představení Zelené prasátko, a to bylo tak pohodové zkoušení, že si na něj nikdo z nás nepamatuje. Na tohle nové představení nás bylo víc a byli tam i někteří, kteří s námi předtím nikdy nezkoušeli, tak to bylo zajímavé. Pohádku už jsme měli hodně vymyšlenou, s Kácou (herec divadla DFM Martin Kacafírek - pozn. redakce) jsme si ji kreslili na přehlídce v Hronově na tácky.
Na webu máte poznámku, že se snažíte o profesionální divadlo v amatérských podmínkách, že vás divadlo baví, ale nehrajete zadarmo. Jak tohle jakési motto vzniklo?
Káca se vždy ohrazuje, že my nejsme ochotníci. My říkáme, že jsme amatéři, ale chceme za hraní peníze. Nejsme už ten soubor, který si sám platí cesty na představení. Začalo to s představením Groteska, kdy jsme začali strašně moc vystupovat a třeba v květnu všem došla dovolená, už před prázdninami. Řekli jsme si, že takhle to dál dělat nemůžeme, a stanovili jsme si nějaké ceny. Jsme levnější než někteří jiní. Říkáme, že jsme poloprofesionálové. I náš provoz v Brněnské ulici byl skoro profesionální, dělali jsme tam za měsíc i patnáct akcí. Ale současně hrdě říkáme, že jsme amatéři.
Vás ale divadlo živí, čím se zabýváte?
Učím dramatický obor na základní umělecké škole. S Matějem Kolářem jsme jednou zkusili živit se divadlem, jezdili jsme přes prázdniny. Přes léto to šlo, ale pak byl konec.
Když sledujete na ZUŠ mladé herce, jsou tam talenty?
V každé skupině jsou jeden dva tahouni. Na druhou stranu si nemyslím, že by tam teď byl někdo, kdo by chtěl být hercem. Je tam třeba jeden strašně šikovný kluk, ale chtěl by být architektem. Ta šikovná děcka mají k divadlu většinou ještě krasobruslení, malířák, kytaru, tancování… Někteří tam mají hodně velký rozsah zájmů.
Neuvažoval jste nikdy o tom, že budete dělat někde mimo Jihlavu velké divadlo?
To mě nikdy nenapadlo. Jednou mi někdo volal, jestli bych nerežíroval pohádku v pražském divadle Minor. Tak jsem řekl, že to nejde, že to v Praze neumím, je to daleko a já nemám řidičák. A že tam jsou cizí lidi. Já asi umím dělat divadlo jen se svými lidmi, které dobře znám.
Působíte jako introvert, ale jako divadelník před lidmi nemůžete být introvert, jak tohle řešíte?
Nesnáším třeba doma návštěvy, nemusím oslavy, nerad chodím mezi lidi, jsem nejraději zalezlý. Moje žena taky někdy říká, že to nechápe, jak to, že dělám divadlo, když jsem úplně jiný. Někteří příbuzní, když mě viděli, jak hraju někde v Kozlově na hřišti Grotesku, byli překvapení, že mluvím, že jsem rozlítaný, protože do té doby mě znali jenom jako toho zamlklého.
Vnímáte diváky při představení?
U herců vnímám, když je najednou v obsazení někdo nový, koho dobře neznám, reaguji jinak, mám určitou nervozitu, než se to vstřebá. Diváky vnímáme všichni, když přicházejí, tak slyšíme už v herecké šatně, co si říkají, protože je tam pro herce přenos ze sálu. Já jednou někoho zaslechl, jak říká: Já ty defakťáky nemám vůbec rád.
Ale lidé vás rádi mají, s divadlem jste se dostali i do světa. Jaká byla pro vás největší cesta s divadlem?
Finsko a Korea. To bylo díky Grotesce, která je mezinárodně srozumitelná. Taky díky několika náhodám. V Koreji jsme byli na mezinárodním festivalu amatérského divadla, kam jede z celého světa asi patnáct souborů. Vtipné bylo, že na cestu do Finska jsme dostali příspěvek od města. Tam se letí hodinu, to bylo v pohodě, ale do Koreje se letí jedenáct hodin. Město nám řeklo, že nám na cestu nepřispěje, protože neví, jestli je to pro něj dostatečně reprezentativní.
Cestu jste si platili sami?
Půlku nám dalo ministerstvo kultury, půlku jsme různě poslepovali. Jinak bychom tam nejeli a to by byla strašná ostuda pro nás i pro republiku.
Překvapilo vás tam publikum?
Hráli jsme tam v sále asi pro dvanáct set lidí, bylo jich tam šest set. Hrálo se nám strašně dobře. Po představení se většina diváků vrhla na jeviště a hodinu se tam s námi fotili. Byli jsme úplně utopení v té záplavě lidí. Jsme po představení vždycky hrozně zpocení, teče z nás líčidlo, ale těm lidem vůbec nevadilo, že vypadáme jak zombíci. Pak nám někdo říkal, že jsme jediní, komu se tohle stalo.
Ještě k divákům: zajímá vás, kdo v publiku sedí?
Vždycky koukáme, kdo tam sedí ze známých. My jsme rádi, když naši známí přijdou, ale zase se nám hůř hraje, protože chceme, aby viděli tu nejlepší verzi, kdy se všechno povede. Pak máme tendenci říkat: škoda, že se nepovedlo tamhleto, přijď ještě jednou, až se povede tamto. Když publikum nereaguje, tak to i kazíme, děláme chyby.
Vrací se vám do her nějaký motiv?
Jednou Káca říkal: proč jsou v každém našem představení scény se svačinami? To jsem si nikdy neuvědomoval. Ale v těch posledních už svačiny nejsou. Je tam asi nějaká osobitá poetika, ale já to tak nevnímám. Často děláme, jako že se něco nepovedlo, a děláme z toho fórek. Ale nevím proč. Možná by to vysvětlil nějaký freudista. Třeba tam hraje roli podvědomý strach, že to zkazíme, a tak to kazíme schválně. V Kleštěncovi například máme schválně přehnané herectví s gesty a dětským čteným přednesem.
Lidé chodí radši na veselé divadlo než na vážné hry. Neodradí vás ekonomika od vážných her?
Chtěl bych to zase zkusit, ale po pravdě se bojím, že lidé nepřijdou. Dělali jsme hru Námluvy od Čechova, dopadlo to celkem dobře, ale lidé nechodili. Možná se lekli, když viděli jméno Čechov, že to bude něco těžkého. Naše vlastní poetika, naše kravinky - to přitáhne víc lidí. Když jsme napsali k Uhdeho hře Výběrčí, že je to hra o totalitě, přišlo osm lidí. V Jihlavě, v Praze, v Trenčíně. Jenom v Budějovicích přišlo víc.
Máte pro to vysvětlení?
Jak je něco legrace, lidé si to řeknou. To je dobré, na to běžte! Ale když je to vážné, ptají se sami sebe, zda to pochopili správně. A tak o tom radši nikde nemluví. Ale legraci všichni chápou, když se smějí, mají pocit, že je to srozumitelné. Mám teď rozepsané nějaké věci, které jsou jako legrace, ale jsou vážné. Ale nevím, jestli to dopíšu.
O čem budou?
Tématem je lidská manipulace. Několikrát se mi stalo, že jsem byl v kině a najednou vypadl zvuk a lidé seděli dál, třeba čtvrt hodiny nikdo nic neudělal. (Ale už je to lepší, teď už někdo občas křikne: promítač!) Jednou jsme dělali promo k výstavě v galerii a na náměstí jsme se barvili na červeno. Policie si myslela, že se chci upálit a chystali se mě odvést, tak chvilku trvalo, než jsme si to vysvětlili. Bylo to na zastávce, kde byla spousta lidí, a nikdo se na mě nedíval, všichni dělali, jako by nic. Tak jsem si řekl, že udělám hru o tom, že lidé jsou v kině, ale film nezačne a ze sálu nejde odejít. Co se pak stane?
Vaše povídky byly oceněny v soutěži o Cenu Karla Čapka. Píšete beletrii i teď?
Od té doby jsem nic pořádného typu beletrie nenapsal. Bombardovali mě, abych zase něco poslal. Ale já dělám divadlo.
Jak vznikají gagy v hrách?
Základní tvar hry mám v hlavě. Začneme zkoušet podle textu, ale pak se ukáže, že tam spousta věcí nefunguje. A z těch konfliktních věcí často vznikají ty gagy. Řekneme si: hele, tohle tam necháme, a ještě to zdůrazníme, to bude legrace. Čím víc se zkouší, tím víc fórků tam vymyslíme. Když se všichni naučí text, přestanou být nervózní, získají čas a mohou vymýšlet.
Takže představení se vyvíjí?
Určitě, změny přichází i se změnou obsazení, když třeba dva herce nahradí v další verzi jeden. Hodně improvizujeme, jednou jsme si s Kácou prohodili role a každý říkali text toho druhého. A vůbec nám to nepřipadalo divné. Groteska je hra šest let stará a ještě nedávno jsme tam některé pasáže měnili, aby to bylo srozumitelnější. Někdo třeba nechápal vztahy některých postav. Zajímavé je, že u téhle hry to divákům nevadí. Ale to zase vadí mně jako autorovi, tak se to snažím napravit.
Nevadí, že pak představení nemá ustálený tvar?
To je právě dobře, to je divadlo, že je to pokaždé jinak. Myslím, že by se to tak mělo dělat. Zafixovat to představení a hrát ho pokaždé stejně? To by se z něj stal film.
Jak jste se stal režisérem De Facto Mimo?
Když jsme vymýšleli, co hrát, řeklo se: ty budeš režírovat. Poprvé jsem to odmítl. Pak bylo třeba udělat pohádku, a to už mě ukecali, od té doby jsem režisér. Ale stejně si myslím, že to jenom tak trochu řídím, ale divadlo vzniká samo. Občas jen někoho usměrním, když se v roli moc rozjede. Jenom trochu koriguju, řeknu třeba: Přijďte na scénu radši zprava, bude to lepší.
Ocenil vaši práci někdo, koho si hodně vážíte?
Když jsme hráli Grotesku v Kolíně, byl v porotě Boris Hybner. Tak jsme byli zvědaví, co na to řekne, protože kdysi dělal podobné věci. Jenže on zrovna při našem představení odešel na oběd. Pak jsme se dozvěděli, že se předtím osm hodin jako porotce musel dívat na jiné soubory, bez přestávky. Pro nás je ocenění, když jsme na nějaké přehlídce a odtud postoupíme na další přehlídku a tam nás zase uvidí spousta lidí. Takhle se rozkecá, že se naše představení lidem líbí. Když jsme hráli na Hronově Mrkvajzníky a Grotesku, strašně se to rozkecalo. Díky tomu jsme odehráli Grotesku už osmdesátkrát a Mrkvajzníky stodvacetkrát.
