Hráz nahrála nepřátelským Švédům
Obraz Tábora se do jeho nekonečných hloubek noří více jak pět set let. Stejně tak ocelové nebe i bílá oblaka, která nad ním putují. Jordán je nejstarší údolní nádrží v Čechách a zřejmě i ve střední Evropě. Kvůli jeho hrázi se stalo město zranitelnějším. Nepřátelská vojska měla snazší přístup k hradbám. Ale větší zdroj pitné vody, než který dávaly studny a cisterny, bylo nutné řešit.
Tábor byl založený roku 1420 jako centrum husitské revoluce. Přirozenou přírodní ochranu mu zajišťovala údolí řeky Lužnice a Tismenického potoka, hluboko zařízlá v terénu.
Jak upozornil historik Karel Thir, mezi městy Přemysla Otakara II. a Táborem patnáctého století byl velký rozdíl. Královská města měla zajištěný dostatek vody k pití i řemeslné výroby. Obranyschopnost husitské bašty ale dostala přednost před zásobením vodou. Její doprava z údolí za hradby byla obtížná. „Nedovedeš vody na Tábor,“ napsal v Moudrosti starých Čechů Jan Amos Komenský.
Datum zahájení stavby historikové neznají
Táborští se proto uchýlili k přehrazení Tismenického potoka a vytvoření nádrže. Hráz přes ni Thir označuje jako zlatý most nepříteli. „Váleční Táboři prvních dob“ by prý nikdy takové řešení k opatření vody nedovolili. Důsledek obyvatelé poznali za třicetileté války. Vznikl Jordánský šanc. Ten měl bránit hrozícímu nebezpečí ze strany jordánské hráze. Ale všechno bylo marné. Zvlášť v roce 1648 se Táboru stala hráz osudná, když odtud švédské vojsko dobylo hradby.
Přesný datum dokončení stavby nádrže historikové přesně neznají. „O letopočtu 1492 se dozvídáme až z pozdního historického pramene v táborských radních manuálech k roku 1610. Je tedy otázkou, jestli je údaj hodnověrný,“ říká Stanislav Zita z husitského muzea.
Poukazuje ale na rok 1509, kdy radě města Kouřimi píše mistr Jan. Už v té době je známý jako člověk, který dokázal dovést vodu do Tábora.
Pro vedení vody z nádrže byla vysekaná štola ve skále, směřující k vodárenské věži. S výškovým rozdílem dvaatřicet metrů. „Do této výšky se podařilo vytlačit vodu táborskému mistru Janovi, nazývaného jako „Vody vuodce.“ Za pomoci mlynáře Matouše Zycha ze Záchoda, dnešního Náchoda, postavil první táborskou vodárnu. V místech, kde je dnes štičí líheň. Čerpadlem se tak proslavil, že pak stavěl podobné pro Kouřim, Klatovy a Linec,“ vysvětluje Zita.
Jeho stroj sloužil až do roku 1569, potom ho nahradil jiný, ale stejné konstrukce. S opravami vydržel celých 365 let. Do nástupu moderního celokovového zařízení.
Thira zaráželo to, že mistru Janovi pomáhal právě Zych. Byl z místních nejvíc postižený. Jeho mlýn v Záchodě totiž přehrazením potoka zaplavila voda. Z očí se vytratily i skalnaté stráně, louky a tři malé rybníky. Jejich hráze lze vysledovat v místech, kde je přeplouvají ryby a vynořují se tak k hladině.
„Před založením Jordánu byly zdrojem vody prameny, déšť a studně. Ty potom přestaly být nenahraditelné. Ale význam neztratily. Staly se zálohou v období výlovu nebo při obléhání nepřítelem,“ uvádí Zita.
Voda z Jordánu putovala do kašen. Hlavní kašna na náměstí je z roku 1567. „Opravoval ji Melichar Liberský z Nového Města pražského a podle záznamu městského písaře k tomu používal maz, který se skládal ze skla, cihel mletých jako mouka, mastixu a loje,“ píše Thir.
Také se věnuje dalším zdrojům vody pro Tábor. V samospádu ze Zavadilských rybníků. Pomohly například při obléhání města v roce 1620. Voda protékala průlomem v hradbách, ale nedosáhla výš, než na konec Pražské ulice.
Nakonec zbývá otázka, zda je Jordán nádrží, nebo rybníkem. Například Josef Jungmann potvrzuje, že výraz rybník lidé užívali i pro nádrže, které nesloužily k chovu ryb. A tento termín platí také u Jordánu.
