Hudební recenze: J.A.R. si servítky příliš neberou
Skupina J.A.R. vydala po šesti letech novou desku, na níž míchá funk s neuvěřitelně jedovatými, avšak nadmíru trefnými a velmi hravými texty
Kdybychom byli praví rapeři raperský toho ultratypu, tak bychom tady všem naserví- rovali, že nesmíš ustoupit ani uhnout z cesty na obzor. Jedno z prvních poselství nové desky nazvané Eskalace dobra je přímočaré, jednoznačné – a trefné.
Jedovatost, ironie a sarkasmus teče z textů J.A.R. dlouze, táhle a intenzivně. Od první písně si ansámbl kolem Romana Holého, Dana Bárty, Oty Klempíře či Michaela Viktoříka nebere servítky a s nadhledem komentuje svět kolem, jeho nesmyslnosti, podivnosti či přímo úchylnosti. Nebrání se ani protikladům, kdy k agresivním textům použijí jako podkres flétnu, vulgárním slovům, která jsou přesně na svém místě, paranoidním obavám z toho, že lidstvo hlídá satelit, ani upřímným přiznáním, že „jsem vymletej“, v němž dostávají velký prostor dávné bluesrockové hammondky.
Na Eskalaci dobra je pozoruhodný také fakt, že typické „rádiové“ hity jsou i ve druhé polovině alba jako v případě písně s historickými kořeny Když ti před Moskvou dojde pervitin, která odráží zprávy posledních let o tom, jak se nacistický vůdce Adolf Hitler jaksi nedobrovolně snažil přimět svou armádu k nadprůměrným výkonům.
Na podobné až bezohledně upřímné reminiscence okolního světa bývá člověk zvyklý od zástupců menšinových žánrů a ne od léta zavedených představitelů hudební scény. J.A.R. se to však podařilo. Šestileté čekání na nové album se tak kapele i příznivcům vyplatilo, protože většinu písní i jejich sloganů prach věčnosti jen tak nezakryje.
