Za deset let udělal Jiří Boubal asi patnáct tisíc masáží. To je například vyprodaná Letná nebo fronta lidí o délce osm kilometrů.
„Mám štěstí, že jsem součástí té lepší části životů. Kdybych byl třeba fyzioterapeut, vzpomínky lidí na moji práci by nebyly jenom příjemné, protože cvičení i bolí. Ale masáž, pokud je dělaná s citem, člověku vždycky pomůže,“ říká devětadvacetiletý vedoucí balneoprovozu Relaxačního a regeneračního centra v Hluboké nad Vltavou.
S masážemi se v poslední době roztrhl pytel a varianty různých koupelí či zábalů budí až dojem rozmařilosti. Opravdu je lidé tak moc potřebují?
Naši předkové se bez nich obešli, protože měli víc pohybu. Teď má hodně lidí sedavé zaměstnání a ještě spoustu času tráví v autě, kde taky nejsou v klidu. Ze všech stran útočí stres, který lidi blokuje, doma ještě sedí do noci u počítače. A když jdou sportovat, chtějí to taky stihnout rychle a ani se pořádně nerozcvičí. Proto víc potřebují masáže a další způsoby, jak vrátit tělu i duši to, co si zaslouží.
Tělu i duši?
Přesně tak, to je propojené. Poprvé přicházejí lidé na masáž většinou proto, aby se zbavili nějaké bolesti, hlavně v zádech. Když přijdou podruhé, začínají víc chápat, jak je důležitá prevence. A za nějaký čas, až problémy odeznějí, se zaměří i na radosti. Zjistí, jak je důležité být na sebe hodný. Ale na to každý musí přijít sám. Měl by si sem tam udělat čas jenom pro sebe a dopřát si třeba i to, co vypadá jako rozmařilé hýčkání.
Teď mluvíte jako reklamní leták.
Masíroval jsem už tisíce lidí, bohaté, slavné, mladé i velmi staré, zdravé a nevyléčitelně nemocné. Takže vím, že jedno platí pro všechny bez rozdílu – kdo si umí dopřát nějakou radost, nahromadí tím do sebe pohodu, kterou pak vyzařuje. Líp působí na lidi kolem sebe a oni mu to vracejí. Žije se mu snáz – a je úplně jedno, jaká radost to je.
Zaujalo mě, že si denně zapisujete počty lidí i druhy masáží. K čemu? Jsem prostě statistik, zajímá mě srovnání a vývoj. Zpětně třeba můžu říci, kdy se lázním ve Vráži u Písku vedlo nejlépe nebo s jakými obtížemi za mnou nejčastěji chodili lidé do Factory Pro v budějovickém Igy. Líbí se mi představa, že jsem udělal příjemnou půlhodinku tolika lidem, kolik má obyvatel třeba Milevsko.
Jenomže někteří už nejsou mezi námi. Jaké to bylo, když jste coby jednadvacetiletý kluk nastoupil do lázní Vráž, které byly v té době spíš léčebnou pro dlouhodobě nemocné?
Musel jsem se naučit brát to tak, že těm lidem přicházím pomoci. Mělo to výhodu, že se ke mně během svého léčení v lázních pravidelně delší dobu vraceli. Pro začátečníka je moc užitečné vidět, jaký účinek moje práce měla a jestli jsem ji udělal správně. Bylo skvělé, když jsem při dalších setkáních viděl pokrok. Třeba jak se člověk po operaci uzdravuje.
Zůstala vám z té doby nějaká přátelství? V takových místech vznikají dost pevné citové vazby.
Měl jsem výborné kolegyně, s nimiž jsem pořád v kontaktu. I s některými pacienty si dodneška píšu. Zajímá mě, jak se perou se zdravím, protože to je poučné i pro mě. Bylo tam například mnoho lidí s roztroušenou sklerózou. Měli na lázně nárok jednou za dva roky a těšili se na nás jako na lepší část svého života. Brali ho jinak a co mohli, to si užívali. Chodili jsme s nimi večer i do hospody – tam jeli na vozíčcích oni a na zpáteční cestě jsme si místa vyměnili a oni tlačili nás.
Odešel jste ale odtud do prostředí, kam mířili lidé spíš kvůli sportu a kráse.
Chtěl jsem být blíž Zlivi, kde bydlím. Factory Pro byla pro mě nová škola s možností jiných zajímavých setkání. Chodili tam třeba filmaři při natáčení seriálu o vodácích včetně Terezy Kostkové a režiséra Petra Nikolajeva. Hlavně jsem tam přišel do styku s různými oleji a mastičkami, které mě začaly zajímat čím dál víc. Objevil jsem českou firmu Nobilis Tilia a nadchly mě účinky jejích bylinek při masírování. Už dva roky proto pomáhám majiteli Zbyňku Šedivému při vývoji sportovní řady.
Sportem jste vlastně začínal.
Jezdil jsem s bratrem na cyklistické závody a koukal pod ruce masérům. Viděl jsem, jak je masáž pro sportovce potřebná, a začalo mě to bavit. Vystudoval jsem sice strojní průmyslovku, ale pak jsem šel do Prahy na školu Refit. Vedl ji Stanislav Hervert, slavný masér hokejistů v Naganu.
Strojařinu jste minul?
Vlastně ne tak docela, protože i pro mě je dobré vědět, jak věci fungují. Tělo je přece v podstatě taky stroj. Spojitost je v tom, že zrovna tak potřebuje olej, aby všechno chodilo hladce a co nejsnáz.
Co dělá radost vám?
Právě to, když vše funguje, jak má. Když pracuju s příjemnými lidmi a hlavně když vidím, že někomu mé ruce pomáhají a dělají dobře. Rád poslouchám hudbu, i ta může masáž velmi zpříjemnit. Taky mě baví jezdit autem a na kole. Tak, abych se stihl dívat kolem sebe. A miluju chuť a vůni kávy. Vůně jsou pro mě hodně důležité, pořád hledám vhodné kombinace olejů a mastí. Když mám volno, nejvíc mi voní tráva, když seču zahradu.
