Letos třicetiletý Jakub Tomáš se možná ocitl doslova na startu. Kurátor projektu Start Up Galerie hlavního města Prahy Karel Srp vybral jeho práce do prestižní výstavy projektu, který je zaměřen právě na mladé výtvarníky, stojící na pomyslném vstupním prahu své kariéry.
Jeho obrazy jsou oválné nebo přímo kruhové. A nepůsobí to nijak násilně. „Nějakou dobu ještě budu dělat ovály, ale těším se, že si pak zase namaluju nějaký obdélníkový nebo čtvercový obraz. Člověk má jít někdy proti sobě,“ říká malíř Tomáš.
Dnes je 16. ledna (den rozhovoru s Jakubem Tomášem), podle jednoho matematika je to nejdepresivnější den roku. Podléháte náladám?
Určitě. Ale nemůžu říct, jestli víc maluju, když mám náladu dobrou, nebo když ji mám špatnou. Leden je ale pro malování myslím celkem ideální, protože si můžu říct, že mi venku nic neuniká, když je venku ošklivě. Třeba prší, a tak si můžu v klidu malovat.
Potřebujete samotu k malování?
Na akademii jsem maloval v ateliéru s několika lidmi, problémy mi to nedělá. Je dobré se nenechat strhnout třeba hromadnou leností. Když malujete s někým, funguje rychlá zpětná vazba, což vede k rychlejšímu zdokonalování. To je jedna ze zásadních výhod uměleckých škol. Je škoda, že v Jihlavě neexistuje nějaká umělecká komunita lidí s podobným názorem.
To je zvláštní, když jsou v Jihlavě dvě elitní umělecké školy.
Jsou to střední školy, kam chodí mladá děcka, která pak půjdou zpátky do svého města, nebo dál na vysoké školy. Třeba tady časem něco vznikne, budu se snažit o to sám zasadit, až dodělám školu a budu mít víc času.
Existuje tady Svaz výtvarných umělců Vysočiny, ten není takovým prostředím?
Tohle oficiální sdružení je už možná na mě až moc oficiální.
Jaké máte spřízněné výtvarníky z Vysočiny?
Denisa Krausová, kolegyně ze školy a kamarádka, často si konzultujeme své věci. Jakub Janovský, taky student AVU, známý na české výtvarné scéně. Michal Kříž. Ale ti dva už v Jihlavě moc nejsou.
Vystavoval jste cyklus obrazů s tématem kin, podle čeho jste vybíral kina do cyklu?
Jedno z prvních bylo jihlavské letní kino, které pro mě má absolutní atmosféru, protože jsem tam de facto prožil dětství. Dneska už je to prostředí s novým oplocením sterilní. Maloval jsem ho v zimě, kdy se bílá plocha plátna stýkala s bílou oblohou. Ten obraz mám z té série nejradši. Pak je tam například kino Rio z Londýna. Jiná kina jsou vymyšlená.
Jak se vymýšlí kino?
Nejdřív vidím atmosféru obrazu. Vnitřní prostor kina se v zásadě jeden od druhého moc neliší. Na ploše plátna se odehrává nějaký další děj, který v obraze hraje roli, takže jde o obraz v obraze. Interiéry jsou většinou vymyšlené, exteriéry jsou skutečné. Na kina navazoval cyklus trojic oltářních obrazů, kde mě inspirovalo opět oblíbené baroko. Jsou tam třeba andělé, kteří drží obraz, kde se odehrává další scéna.
Jak jste se octl v Londýně?
Jel jsem tam za svou současnou ženou, která tam pracovala. Dělal jsem tam v dílně, kde jsme restaurovali sochy a kamenné krby v jednom odsvěceném kostele, naplněném starožitnostmi. Dělal jsem tam taky cyklus dvojportétů lidí v životní velikosti, kterým jsem pustil film. Ten měl formovat jejich emoce, které jsem se snažil na tom portrétu zachytit, takže ten film byl vlastně spoluautorem obrazu.
Nechtěli jste v Londýně zůstat?
Do Londýna jsme se jenom na chvíli odstěhovali. Oba jsme se ženou věděli, že to není navždy, že nejsme emigranti, abychom se odstřihli od Čech.
Z pohledu výtvarného umění, která světová města nejvíce pulsují?
Berlín, Londýn, ten je možná trochu konzervativnější, New York. Ale nejsem nějak extrémně zcestovalý, tak nevím, kde to vře. Ne, že bych se o to nezajímal, ale nepídím se po tom.
A co Čína?
Před dvěma třemi roky byla v Rudolfinu čínská malba a to je prostě už Evropa. Tradiční duch čínské kaligrafie a malby se vytratil. Je to transformovaná evropská malba, v trochu jiném, většinou nějak megalomanském měřítku.
Je pro vás zajímavější globalizovaná malba, nebo něco ryze českého?
Určitě by bylo zajímavější, kdyby existovala striktně česká malba, striktně čínská malba. Ale nějak bych to nenacionalizoval. V Číně jistě tradiční malba nevymřela, ale to hodně medializované tamní umění má evropský charakter. Pro mě je jistě sympatičtější, když si země udrží ve výtvarném umění svou tvář.
Myslíte, že se vaše malby někomu podobají?
Jeden obraz, co mám vystaven v Praze, se prý podobá německému Neo Rauchovi. Já toho malíře přitom nemám nějak moc rád. Je těžké namalovat obraz, který je ničemu nepodobný. Vždycky tam nějaká podobnost bude, třeba náhodná.
Dokázal byste malovat kopie?
Zkoušel jsem to dvakrát v životě, asi bych to nedokázal udělat úplně přesně. To bych musel mít ten originál po ruce, aby to bylo například barevně věrné. Technicky bych se asi dokázal velice přiblížit originálu, ale zkušený historik umění by poznal rozdíly. Trh s uměním letos zažil několik ran, kdy se v několika renomovaných aukčních síních objevila falza. Prodaly se obrazy za x milionů, které byly údajně od slavného autora, prý se náhodně našly u někoho doma… Většinou se k falzům objeví současně i příběh jejich objevení. Je to výzva lidem, aby nekupovali za nehorázné peníze starou veteš, kde se těžko dokazuje pravost. Aš raději kupují mladé autory za méně peněz, kde je pravost zaručená.
Jsou někteří malíři předražení, třeba český Emil Filla?
Hmm… Filla má přezdívku Fillaso. Měl obrovský smysl pro barvu, byl výborný teoretik umění, byl i docela dobrý malíř…
Co Kupka?
Kupka je pro mě osobně daleko cennější než Filla, je považován za průkopníka abstrakce, dělí se o prvenství s Wassily Kandinským. Podle mnohých právě Kupka namaloval první abstraktní obraz, Dvoubarevnou fugu. Tam cenu chápu. Ale u Filly moc ne. Mám ho rád, ale jeho forma byla převzatá. Nevím, jestli to nevěděl, nebo neviděl, ale to, co namaloval Picasso, za čtrnáct dní namaloval Filla. Proto získal přezdívku Fillaso. Jeho obrazy mají podle mne cenu jenom v České republice. Nevěřím, že by si ho za tolik peněz koupili třeba v Paříži.
Stoupá cena vašich obrazů?
Stoupá, ale je úměrná tomu, kolik toho člověk maluje, jak velké obrazy, kolik na tom stráví času. Maluju pořád větší obrazy, strávím na tom čím dál tím víc času. Takže pak si zákonitě musím ty obrazy nacenit, jinak bych nepokryl ani materiály. Dokud autora nezastupuje nějaký galerista, je jeho cena dobrá. Když ho zastupuje, tak si diktuje ceny a náležitě obrazy nacení. Zorientovat se v tom je těžké pro člověka, který se v umění nevyzná. Nerozliší, jestli kupuje dobrého, nebo jen předraženého malíře. Kupec by neměl dát na úsudek galeristů, na historiky umění, měl by dění sám sledovat. Může se objevit zapomenutý výborný umělec, ti se často prodávají třeba i pod cenou.
Hodně se teď mluví o „divokém“ kyjovském fotografu Miroslavu Tichém, jak se díváte na jeho práce?
Fascinuje mě jeho život, jeho fotky jsou surové a přitom nesou poetiku chvíle, patinu doby. Jsou to takové ty šmírácké fotky, krásně zachycující dobu, která byla do určité míry šmírácká. Udělal si vlastnoruční fotoaparát. Z fotek je znát, že měl cit pro kompozici, i když mu to někdy ujelo.
Co když se teď vyrojí desítky Tichých?
Klidně ať se vyrojí. Ale myslím, že jejich práce nebude tak autentická. Ale takových moc nebude, protože žít život jako on, na to má málokdo náturu. A nemám ani pocit, že dělal ty fotky jako umění. Dělal je jako přirozenou součást svého života. Byla tam možná jistá dávka obsese, a to je možná ono: že svá díla nepovyšoval na umění, ale že je bral jako něco, co musí dělat, jinak by umřel.
Tušíte, proč jste byl vybrán na výstavu Start Up?
Jsem studentem posledního ročníku AVU a šéfurátor výstavy Galerie hlavního města Prahy Karel Srp, když vyhledával mladé zajímavé umělce, tak natrefil na mě. Řekl to nějak tak, že má slabost pro malbu a malíře, kteří mají v programu barvu, kompozici. Kteří chápou obraz klasicky.
Kde berete fotografi e, které používáte jako předlohy obrazů?
Všechny mé obrazy nejsou podle fotek, je to spíš koláž. Ale snažím se, aby nebylo poznat, že jde o koláž. Je to složené z mých skic, z fotek, které jsem získal nebo dělal. Pak to skládám dohromady a udělám scénu. Poskládám dohromady příběhy a udělám z nich další příběh.
Používáte i videa?
To je další zdroj, kdy na různých serverech lidi sdílejí záběry, jak se rvou. Má to trochu nádech kyberšikany. To reflektuje zábavu dnešních dětí, která se vlastně nijak moc neliší od toho, jak jsme se bavili my, ale oni mají větší možnost prezentace svých zábav pomocí nových médií. Ta videa jsem sledoval, a když se mi to zdálo kompozičně zajímavé, stopnul jsem to a naimplantoval do obrazu. Na pražské výstavě jsou dva druhy obrazů, jeden statičtější a druhý dynamičtější. U těch dynamických obrazů je většinou složka zápasících chlapců, kteří demonstrují jakousi dynamiku, agresi, rozpohybují obraz.
Ti chlapci jsou na obrazech semknutí, že vypadají jako jedna postava.
To mě vizuálně zajímá, když se semknou ve rvačce dvě figury dohromady, tak ta figura ztrácí parametry, je tam třeba jedna hlava, tři nohy, jedna ruka. Podobně jako u milující se dvojice v aktu.
Myslíte, že se teď děti baví hůř, než jste se bavili vy, lidé o patnáct dvacet let starší?
Problém vidím v tom veřejném prezentování té agrese a síly. Ta demonstrace už není v rámci třídy nebo školy, ale je vypuštěná veřejně do celého světa. Pak to může být problém, protože to pro spoustu dalších lidí může sloužit jako inspirace.
Vy pak ale zobrazením toho děje ten děj taky množíte, ne?
Vlastně ano. Takhle jsem nad tím neuvažoval. Ale myslím, že když dám obraz do jiného prostředí, posunu ho do další roviny. Na jednom obraze je například v pozadí rvoucích se chlapců socha přátelství. Je pravda, že mě taky fascinuje dynamika toho momentu, který je jinak těžko zachytitelný. Nemůžu si pozvat do ateliéru dva kluky, aby se mi tady rvali.
Tedy že nám video umožňuje vidět odvrácené stránky člověka, jak bychom je jinak nikdy vidět nemohli?
Ano. Rvačky jsou ještě celkem nevinné formy pasování se nějakých kluků. Horší jsou přímé útoky na nějakého člověka, zachycené na video. Ale to mě už tolik nezajímá vizuálně a taky se už na to opravdu nedá dívat, je to už hodně špatné.
Vaše obrazy na mě působí jako zachycení plochých postav bez příběhu v přízračných kulisách, v podivném, až děsivém světle. Měl bych je takhle vnímat?
Mají fungovat jako divadelní scéna. Postavy jsou takové jakoby figurky: postavy nemají charakteristické rysy, nemají promalované obličeje, jsou jen doplňky, kompozičními prvky toho obrazu. Pohybem nebo gesty cosi vyjadřují. Jsou do obrazu zasazeny z jiného prostředí. Například na plátně, které teď maluji, je před socialistickorealistický pomník v Uherském Hradišti zasazena skupinka lidí. Což je učitelský sbor, mí kolegové ze školy z Helenína. Zdánlivě banální scéna, ale je surrealistická, kdy prostředí s tou skupinkou nemá nic společného. Ale působí uvěřitelně.
Jak jste dospěl k tomu dělat obrazy s kulatými rohy nebo přímo kulaté?
Když jsem maloval sérii obrazů kin, začal jsem s kruhovými formáty. Přišlo mi to pro obraz kina přirozenější. Nevěděl jsem proč, ale pak mi došlo, že ty interiéry mají často kruhový charakter. Vychází to z antických divadel, kde byla scéna a hlediště. Když se podíváte na půdorys, je tam zčásti tvar kruhu, taky zvuk se šíří do kruhu, je to i proto, aby divák dobře viděl na scénu. Přišel jsem na to, že pro lidské oko je kruh, ovál přirozenější než čtverec nebo obdélník. I nejstarší televize měly skoro kruhové obrazovky. Ideální by byla elipsa, která vymezuje zorné pole člověka, ale ta je z konstrukčního hlediska poměrně složitá. Bylo by velice obtížné vyrábět třeba elipsové rámy obrazů.
Studujete poslední ročník AVU, začal jste i pozdě malovat?
Relativně ano. Učím malbu na škole, kde děcka začínají malovat od patnácti, já začal malovat v sedmnácti osmnácti. Pak jsem se nějakou dobu plácal v tom, že jsem ani nevěděl, co vlastně chci malovat. Od začátku jsem se věnoval figurální malbě, možná ty věci byly morbidnější, surovější než teď. Zpětně z toho mám pocit, že tam nebyl jasný názor, bylo to rozpačité. Nikdo mě vlastně ani neučil malovat. Zpětně si uvědomuju, že je možná dobře, když člověk začne později, možná se díky tomu tak brzy nevyčerpá. Někdo přijde na akademii v osmnácti, během studia všechno řekne a pak už o něm nikdo neuslyší.
