I rozvedení muži chtějí být správní tátové. Mají šanci?

Svět slaví Den otců. Třetí červnovou neděli čeká některé rozvedené táty hořká oslava.

Tristní příběh Miroslava Kapra se začal psát v roce 1996, kdy se rozvedl. Soud tehdy rozhodl, že dceru může vídat každý lichý víkend, tři týdny o letních prázdninách a k tomu o jarních nebo zimních prázdninách. V součtu asi devětašedesát dnů v roce.
„Už to je ve srovnání se ženou nepoměr. Horší ale bylo, že bývalá žena rozhodnutí soudu ignorovala. Prakticky vždy si našla důvod, proč mi dítě nemůže předat. A já byl bezmocný,“ vzpomíná. Když v roce 1998 začal platit nový zákon o rodině, zažádal u Okresního soudu v Sokolově o střídavou péči. Jeho dceři tenkrát bylo devět. „Podmínky byly ideální. Oba jsme žili v jednom městě, takže dcera mohla dál chodit do stejné školy a měla by stejné kamarády. Přesto soud moji žádost zamítl,“ říká. Miroslav Kapr chtěl být po rozvodu víc než jen platičem výživného. Chtěl být rodičem. Po dvou a půl letech soudních tahanic soud ale rozhodl, že jeho žádosti o střídavou péči nevyhoví. To bylo v roce 2000. Od té doby se už k dceři prakticky nedostal. „Sotva dva měsíce po zamítnutí žádosti o střídavou péči bývalá žena naprosto přestala dodržovat původní rozhodnutí soudu o tom, kdy mohu svou dceru vídat,“ vypráví. A tak roky 2000 až 2005 zasvětil boji, kterým se chtěl domoci svého práva. Stovka návrhů adresovaná soudům nebo úřadům ho ale k dceři nepřivedla. „Nikdo se tím nezabýval, úřady mě měly jen za stěžovatele,“ dodává. Před třemi roky jeho dcera dospěla. „Dnes už si jen přeju, aby se pohled mé dcery, zdeformovaný působením matky, na mě časem zlepšil. Chtěl jsem být jejím tátou,“ říká muž, který v roce 2005 založil Alianci pro děti a rodiče.

Exekuce na syna

Štefanu Sedlákovi odebral soud pětiletého Tomáška exekučně. Odvezl ho od jeho matky ke svým rodičům do Mariánských Lázní potom, co dítě dostalo u lékaře silný psychický záchvat. Bylo to den nato, co viděl, jak jeho matka ponižuje jeho otce.
„Tomášek kvůli tomu nemohl spát, celou noc proplakal. Bál se jí,“ popisuje. Proto odjeli z Plzně. Matka je v Mariánských Lázních několikrát navštívila. „Dítě ji ale nezajímalo. Zdržela se pět minut a šla nahlásit na policii, že jsem ji napadl,“ vzpomíná.
K dohodě, kdo se bude o malého Tomáše starat, nedošlo. Musel o tom rozhodnout soud. „Můžu ho vídat tři hodiny týdně. S tím se ale nesmířím,“ říká Sedlák.
S Tomáškovou matkou se znají přibližně čtrnáct let. Během nich ho prý několikrát podvedla. Psychicky ho týrala a vydírala. „Zajímavé je, že je učitelka,“ uzavírá.

Cochemský model

Okresní soud v Karlových Varech vloni rozvedl více než 550 manželství. Zhruba každé druhé bylo s dětmi. „Obecně mohu říct, že otcové o svěření dětí do výchovy neusilují. Soud většinou děti svěřuje matce,“ potvrzuje Aleš Fikker, místopředseda karlovarského soudu.
Podle advokátky Petry Harantové, která se zabývá rodinným právem, je to ale i tím, že mnoho otců se chce vyhnout vlekoucím se soudům. „A tak dítě raději nechají matce,“ tvrdí advokátka, která se v praxi snaží uplatňovat takzvaný Cochemský model. Ten se dá do našich podmínek přeložit jako rozhodnutí o společné péči. „U nás nikdo nenabízí rodičům smírné řešení. Naopak všechny státní struktury nutí rodiče, aby spolu bojovali,“ říká Luboš Patera ze sdružení Spravedlnost dětem. Český systém prý zná jenom vítěze a poražené. „Cochemský model vede k tomu, aby rodiče spolu nebojovali a dítě vychovávali společně,“ dodává Patera s tím, že pomoci jim v tom mohou třeba mediátoři.