I s rakovinou se dá žít

Na první pohled usměvavá, příjemná dáma, ze které radost z života doslova sálá. Před pěti lety si od lékařů vyslechla zdrcující diagnózu – rakovina prsu. Tam, kde by jiní své šance vzdali, ona se nemocí nechtěla nechat udolat. Dnes je Vlasta Šebestová manažerkou občanského sdružení Onko-naděje, které působí v karvinské Hornické nemocnici.
Na preventivní vyšetření jsem chodila pravidelně

„Byla jsem vedena v evidenci pacientů, kteří pravidelně podstupují vyšetření na mamografu. Po padesátém roce věku ho totiž hradí pojišťovna. To, že můj tatínek zemřel na rakovinu plic a to že jsem pracovala ve zdravotnictví byly důvody, proč jsem na prohlídky chodila pravidelně,“ říká Vlasta Šebestová. Asi po roce však vyšetření nedopadlo dobře. Místo vytouženého „vše je v pořádku“ přišlo pozvání k onkologovi. Lékaři odebrali vzorek tkáně a čekalo se. Lékař si ji telefonicky pozval do své ordinace. „Po tom, co mi pan doktor do telefonu řekl, že mě chce vidět osobně jsem věděla, že je zle. Nemýlila jsem se. Řekl mi, že pokud chci žít, přijdu o celé prso. Ztichla jsem jako pěna. Doktor se zeptal, kdy operaci provedeme. „Hned“, odpověděla jsem. Čím delší by byla doba do operace, tím více bych o problému přemýšlela, a to jsem si nedovedla představit,“ pokračuje Vlasta Šebestová.

Po diagnóze rakoviny šlo vše rychle

Za pár dní byla paní Šebestová po operaci. „První šok, když jsem se viděla bez prsu, nebyl nic příjemného, ale myslela jsem na to, že budu žít,“ svěřila se Vlasta Šebestová. Při šestitýdenním zotavování měla podle jejích slov perfektní zázemí v rodině a u přátel z práce, kteří jí do nemocnice volali několikrát denně.
Chemoterapie pro mě byla největší zlo

Po šesti týdnech nastoupila na chemoterapii. „Nezabírali mi léky, které měly zmírnit potíže. Hodně jsem zvracela, nebylo mi vůbec dobře. Po čtvrté z šesti chemoterapií jsem odmítla v léčbě pokračovat. Manžel mě skoro násilím dovedl k doktorce Vaňkové, do Hornické nemocnice. Přestože měla plnou čekárnu, skoro hodinu se mi věnovala. Když jsem se rozplakala, ona prý věděla, že bude dobře. Hodně mi pomohl můj nejmladší syn. Po chemoterapii jsem si prošla ještě ozařováním. Bylo to pro mě méně zatěžující, ale každý člověk snáší léčbu jinak,“ popisuje Vlasta Šebestová.
„I s rakovinou se dá žít. Život je sice plný kotrmelců, ale když se situace uklidní, vůbec si nepřipouštíte, že by to mohlo přijít znovu. Důležité je přijít včas,“ dodala Vlasta Šebestová závěrem. V Onko-naději teď pomáhá onkologické pacienty přesvědčit, aby svůj život bez boje nevzdali.