Staré způsoby a doba
Mozek se dokáže přizpůsobovat a měnit, aby byl efektivnější a fungoval lépe a rychleji s menším množstvím vynaložené energie. K tomu má omezené kapacity v rámci výkonu i paměti. Nemůže si zkrátka pamatovat vše, natož do nejmenších podrobností.
Proto v dlouhodobé paměti máme pouze konkrétní vzpomínky, které mozek vyhodnotil jako důležité – ať už z důvodu silného emočního zážitku, nebo kvůli častému používání. Většinu informací ale musí zahodit a my si tak většinu pro nás nepotřebných informací nepamatujeme.
V roce 1985 zveřejnil sociální psycholog Daniel Wegner propracovanou teorii o takzvané transaktivní paměti. Zjednodušeně se jedná o rozšířenou externí paměť různě velké skupiny lidí. Princip této paměti je znám už z dávných dob. Vychází z předpokladu, že každý ví něco, a v rámci skupiny tak mohou být informace rozděleny mezi více jedinců. Pokud jste tedy chtěli vědět, jak ulovit jelena, zeptali jste se hlavního a nejzkušenějšího lovce z tlupy.
Mezi externí paměť lze zařadit i knihy. Nevíte přesně, jak se vaří určitý druh pokrmu, ale víte, že to najdete v domácí kuchařce. Četli jste ji před rokem a žádné přesné informace si z ní samozřejmě už nepamatujete.
Mozek se i dříve spoléhal na externí informační zdroje, nepamatoval si konkrétní informace, ale věděl, kde je lze najít.
Informační doba
S příchodem internetu jsme ale získali přístup k obrovskému množství informací, které se navíc stále exponenciálně zvyšuje. Internet jsme začali používat jako externí a rozšiřující paměť, informace jsou totiž dostupné takřka kdykoli a do několika vteřin. Pokud jdete po ulici a máte mobilní zařízení s internetem, není pro vás problém zjistit si cokoli.
Právě zde se ukazuje stejný princip transaktivní paměti. Nepamatujeme si konkrétní informaci přesně či vůbec, ale víme, kde ji najdeme. Vyhledávače ve své moderní formě nahradily i nutnost vědět, kde informaci najít. Stačí jen správně formulovat dotaz vyhledávači a nemusíme se ani starat, kde je daná informace uložena.
Studiem tohoto principu se zabýval nejen zmíněný Wegner, ale i další odborníci z oblasti psychologie – Betsy Sparrow či Jenny Liu. Výsledky celkem čtyř různých testů hovoří za vše. Lidé si pamatují spíše věci, u nichž vědí, že nebudou později k dispozici, a pamatují si především místo uložení informace a dat než samotná data.
Celosvětová paměť
Vědění bylo vždy výhodou, ale náš současný mozek se již samozřejmě nestíhá přizpůsobovat informačním potřebám dnešní doby. Natož té budoucí. V budoucnosti tak můžeme očekávat, že spojení s „kolektivní inteligencí a internetovou pamětí“ bude stále nutnější a bude cílem ho zrychlovat.
Dočkáme se představy přímého napojení mozku na internet? Vzhledem k vývoji je to velmi pravděpodobné a lidstvo už nebude nikdy takové jako dříve. Ale to už vlastně není ani dnes.
