Padesát pět stupňů ve stínu. Vyprahlá žlutošedá poušť, ze které občas trčí stébla trav. Pustou rovinu narušuje jen silueta ropné rafinerie. Z ústí věží šlehají plameny a dým.
„Pak se na obzoru objeví vysoká hradba písku. Během půl hodiny je kolem červená tma a všude máte písečný prach,“ říká čtyřiatřicetiletý Robert Čížek z Hradce Králové, který písečné bouře pozoruje z okna své kanceláře. Od května totiž pracuje na jedné z ropných rafinerií v Iráku jako zástupce stavbyvedoucího firmy Chemoprojekt.
Jaké to je, žít na poušti?
Určitě to je neocenitelná zkušenost. Upřímně, až dokončíme tento projekt, pořádně si rozmyslím, jestli se do podobných končin kdy vydám. Pro Středoevropana je to hodně náročné na psychiku, protože na tamní stavbě nemáte kam jít, a když odjedou iráčtí dělníci, rafinerie osiří. Kolega musel jednou odcestovat na jinou stavbu a já tam zůstal měsíc sám, odtržený od domova, od přítelkyně a vlastně i od reality. Celý den pracujete a pak koukáte do nekonečné pouště. Ten pocit je opravdu zvláštní.
Skutečně si nemáte s kým popovídat?
Na vrátnici pracuje jeden Iráčan, se kterým se přátelím, a i když je mezi námi velká jazyková bariéra, tak se domluvíme. Začal jsem se kvůli němu učit arabsky a on si s sebou začal nosit anglicko-arabský slovník. Mluvíme takovou makarónštinou, ale znám jména všech jeho dětí, vím, co bude večer dělat nebo o čem si povídali s manželkou. I přesto, že je to kolikrát komické, našli jsme si společný jazyk.
Setkáváte se i s jinými Iráčany? Jací jsou?
Jsou přátelští a společenští. Zajímavé je, že můj otec pracoval ve stejné rafinerii v roce 1982 a dodnes si tam Čechy pamatují. Když zjistí, odkud jsem, hned jsou ke mně mnohem přátelštější. Potkal jsem i muže, který si pamatoval některá česká slovíčka, ale protože tenkrát pracoval s našimi dělníky, jsou dost jadrná na to, abych je tady opakoval.
Současný mediální obraz Iráku je ale jiný.
To je velká škoda, protože prezentace Iráku jako místa plného nebezpečí a teroristů, je daleko od pravdy. Náboženských fanatiků a teroristů je tam mizivé procento, přesto stačí na to, aby plnilo televizní zprávy. Což samozřejmě poškozuje obraz celé země a národa a diskredituje i tvář samotného islámu. Lidé, které potkávám, ale takoví nejsou a nemají vůbec radost z toho, co se tam děje. Teroristé jsou podle mě osoby stejného ražení jako agresivní fotbaloví fanoušci u nás. Obyčejní lidé ale takoví rozhodně nejsou.
Neměl jste přesto strach, když jste do země poprvé přijížděl?
Musím se přiznat, že ani ne. Oslnilo mě spíš překrásné pohoří na severu a starobylé město Arbil, kde přistáváme, protože je to nejdéle osídlené město na světě. Pak cestujeme pod ozbrojeným doprovodem, kdy náš vůz vždy střeží dvě auta s muži se samopaly na korbě. Pak uháníme krajinou rychlostí více jak sto kilometrů za hodinu.
Neznervózňuje vás to?
Ne, naopak. Připadám si jako prezident nebo nějaká velmi důležitá osoba a navíc nemusíte nikde čekat v kolonách. Pak se před vámi objeví pustina. Musím se přiznat, že ropná rafinerie na obzoru má pro mě něco do sebe. V noci, když se procházím, pak tajemně hučí a vypadá jak město robotů. Jsem technik, takže se mi ty trubky, věže a zařízení líbí, jen kdyby to nebylo tak daleko od domova.
Krajina vypadá vyprahle. Je tam nějaký život?
Kupodivu ano. Jak se objeví nějaká kaluž, hned jsou v ní pulci. Jinak jsou tam kočky, toulaví psi, narazíte i na hady a štíry. Dokonce se všude potulují krávy, kozy, ovce a osli. Co mě ale vždy potěší, jsou čerstvé datle, které si mohu utrhnout ze stromu.
