Já to splavat chci

Otec: To není dobrý nápad.
Honzík: Vezmu to cestou, jak plavou lodě. Prosím… Oba rodiče: Tak ale opatrně, ať se ti nic nestane.
Honzík se rozběhnul, skočil do Vltavy, usmíval se na své hodné rodiče a pomalu se přibližoval ke šlajsně. Tok zrychloval, Honzík měl radost a těšil se, že začne jízda.
Úsměv mu ale vydržel jen chvíli. Zdálo se mu, jako by ho někdo stáhnul dolů, proud byl tak silný, že ať kluk dělal, co chtěl, stále zůstával přitisknutý ke dnu. Koleny dřel o betonovou zem, voda ho táhla dál, z nohou tekla krev. Docházel mu vzduch. Vynořil se. Asi padesát metrů od jezu.
Vodáci: Pozor, vole.
Honzík se musel potopit znovu, aby ho nesmetla loď. Na břehu se rozplakal. A jeho máma taky.
Tohle se mi stalo asi před dvaceti lety. Začíná nová koupací sezona. Už mám sám syna a přemýšlím, kde ho o víkendu smočit. Jedno vím určitě: řece se vyhneme obloukem.