Českou televizi čekají v současné době změny, které zasáhnou rovněž ostravské studio. Co to bude znamenat pro diváky, zatím jeho ředitel Ilja Racek nechce hodnotit, protože zatím nezná detaily. Ale spoléhá na to, že nový generální ředitel Petr Dvořák dá ve svém novém projektu velký prostor regionům. „Věci se dějí rychle, a tak se zřejmě alespoň jádro studia vydá do Brna, protože probíhá běžný provoz a máme například v Rožnově ve skanzenu roztočenou pohádku O dvanácti měsíčkách,“ říká Racek.
A vy už víte, jak vás ovlivní chystané změny?
Fungujeme takto vlastně už od podzimu, naše řídicí struktura je nyní více podobná pražské. Teď probíhá nejzávažnější fáze, kdy by měly konkurzní komise vybrat kreativní producenty, což odpovídá přibližně dřívější funkci šéfdramaturga.
A daný člověk by měl být podřízený tady vám?
Samozřejmě. Na současné praxi, že nabízíme své typy pořadů do centra, kde se dostávají do soutěže s kolegy z Prahy i Brna, se zřejmě nic zásadního nezmění.
Uzávěrka přihlášek již proběhla?
Byla devátého února. Pokud vím, hlásí se řada současných pracovníků, ovšem konkurs je otevřený i pro zájemce mimo televizi. Kdyby tam mělo být víc nových lidí, tak by to docela změnilo dosavadní tvář a zvyklosti televize. Přesto všechno stále doufám, že u nás stále zůstane oproti Praze kratší cesta mezi nápadem a realizací.
Také máte neporovnatelně menší budovu. Máte v ní s kolegy k sobě blíž?
Jasně, je to tak. A pevně věřím, že to taky tak zůstane. Jsme relativně malé studio, všichni se známe a koneckonců za ta léta máme představu i o tvůrčím potenciálu regionu. Tedy o lidech, kteří něco umí a mají už něco za sebou.
Máte tady celkem veselo, jak vás tak posloucháme a do toho točíte ještě pohádku.
Točíme ji už druhým rokem. Je to kvůli tomu, že pohádka O dvanácti měsíčkách se odehrává na sněhu a my jsme měli předloni, kdy jsme to roztočili, sníh asi jen tři dny. A od té doby se nám jaksi nepodařilo dát dohromady ani sníh a ani herce.
Sněhová děla nepřipadala v úvahu?
Natáčeli jsme to v Rožnově, a tak nebylo možné celý skanzen zasypat sněhem. Kvůli tomu jsme dokonce hledali lokality i na Slovensku, ale buď tam nebyl sníh, nebo tam nebylo vhodné prostředí. Potřebovali jsme k natáčení určité reálie jako kostel nebo náměstí. A pak jsme měli problémy s herci. Například Roman Vojtek. Má roztočený seriál Vyprávěj, takže jsme se o něj s jeho produkcí museli přetahovat. V pohádce vystupují hlavně pražští herci, jako obvykle v poslední době, jsou to hvězdy, takže je celkem složité je všecky dostat dohromady.
Takže sníh nebyl, ale jahody jste aspoň měli, ne?
Sehnat jahody těžké není, ale sníh se ze Španělska na rozdíl od těch jahod přivést nedá. Daleko později jsme točili pohádku Bambitku, která běžela na Vánoce. Tu jsme točili jenom loni v létě a v zimě už jsme ji vysílali. S natáčením problém nebyl, protože se to odehrávalo za normálních atmosférických podmínek.
Chystáte ještě nějakou další pohádku po Dvanácti měsíčkách?
Ano. Ovšem další vývoj bude v rukou právě nového dramaturgického vedení, protože generální ředitel si vyhradil právo udělat programovou radu, která bude schvalovat takové větší dramatické a jiné projekty, které se musí prezentovat. Už máme i první zkušenost, prošla nám úspěšně prezentace několikadílného dokumentu o uměleckém undergroundu v sedmdesátých a osmdesátých letech. První prezentace velkých seriálů, které by se měli točit letos a příští rok, už proběhla na podzim. Naše pohádky půjdou do schvalovacího řízení někdy z jara, takže je pravděpodobné, že v létě budeme točit, ale ještě nevíme co.
Pohádky jsou stále populární, jak si to vysvětlujete?
Pohádky jsou takový žánr, který nikoho neurazí a je ho neustále třeba. Hodně se vysílají pohádky i z archivu. Zrovna před nedávnem běžela naše pohádka Císař a tambor a měla velkou sledovanost, přestože je stará. Pohádky jsou takovým vděčným tématem, které se reprízuje hodně, rádo a vždy má velký úspěch.
Jaká je vaše nejoblíbenější filmová pohádka?
Jsem staromilec. Mám nejradši pohádku Pyšná princezna. Tu jsem viděl před mnoha a mnoha lety, když v roce asi 1957 můj dědeček, u kterého jsme tehdy byli, koupil televizor značky Tesla. S obrazovkou desetkrát osm centimetrů, tam běžela Pyšná princezna. Tehdy to bylo nejhezčí.
V obýváku nás bylo půl baráku, protože my jsme měli televizor v té době jako jediní široko daleko. Takže nás tam bylo hodně, všichni se tam vešli a všichni byli spokojení.
To si dnes ani nedokážeme představit.
To ne, když máme doma obrazovku přes celou zeď, tak je to o něčem jiném než tehdy, když jsme sledovali hlavně přímé sportovní přenosy, na které se sešli všichni sousedi. V plném obsazení obýváku se tam deset i patnáct lidí sešlo. Co ovšem na té „obří“ obrazovce viděli, to nevím.
Pozdější příchod barevné televize tak musela být revoluce, že?
Ano, ale než přišla skutečná barevná televize, tak v mezidobí přišla ještě barevná televize taková, kdy se před obrazovku postavila fólie. Měla nahoře modro, uprostřed zeleno a dole hnědo, což mělo na té obrazovce simulovat efekt přírody – mraky, tráva, hlína. To se prodávalo. Pak teprve přišla barevná televize, a to bylo koncem sedmdesátých let. Když jsem končil školu v roce 1976, tak se tady začala zavádět barevná technologie. Takže poslední seriál, který byl ještě černobílý, byl Kamenný řád, který byl dokončený v roce 1975.
Co si myslíte o názoru, že televize vlastně ubírá lidem život a že zapleveluje hlavu věcmi, které by tam ani být nemusely?
Myslím si, že je to otázka výběru. Člověk by si měl naplánovat, co chce, nebo nechce vidět. Zapnout televizi ráno a odpadnout po půlnoci nebo u ní usnout, to už snad v dnešní době dělají jenom lidé, kteří nemají žádnou jinou životní náplň. Což v produktivním věku snad není ani možné. Obecně nás televize připravila o povídání při draní peří našich předků, abych tak řekl. Je pravda, že televize může naplňovat volný čas spoustě lidem, kteří si nejsou schopni zvolit jiný způsob vyžití.
Vnímáte ještě nějak rozdíl mezi veřejnoprávní televizí a komerční televizí?
Doufám, že nějaký rozdíl ještě existuje. Vnímám to proto, že řada pořadů naší televizní stanice je takzvaně veřejnoprávní,máme vysílání pro menšiny. Děláme například pořad Na stopě, kterému říkáme servisní pořad, kde se hledají zločinci v přímém přenosu. To jsou věci, které například Nova nikdy neudělá.
Třeba i záznamy divadelních představení a koncertů?
Ano, to jsou věci, které nejsou příliš sledované, ale je to záznam toho, co se v téhle republice v určitých kulturních oborech vlastně děje. Třeba záznamy divadelních představení z Českého Těšína nebo ze Šumperka. To kdybychom nenatočili, tak už to nikdy nikdo neuvidí. Je to taková služba veřejnosti. Jsou to zkrátka pořady, které komerční televize nikdy dělat nebude, protože je postavená na sledovanosti. Reklama, která se prodává zájemcům, není naštěstí ještě jediným měřítkem, i když v naší veřejnoprávní televizi se to vždy pohybuje mezi dvěma body. Je to sledovanost, a pak to, co by ta televize měla dělat. Tedy služba veřejnosti.
