Jak hada

Piková sedma

Už od dětství, kdy jsem ten výraz slyšel dost často, mi v hlavě vrtá původ spojení „roztrhnout jak hada“. Myslím, že vysvětlení je třeba hledat už na úsvitu lidského rodu, kdy muž a žena poprvé a naposled spojili síly.
Adam a Eva se tehdy schovávali před Bohem ve křoví, protože právě pojedli zakázané ovoce a styděli se. Eva zkoušela už nejmíň desátý fíkový list. „Hele, nemám v tomhle listu trochu velkej zadek?“ zeptala se Eva.
Adam zkoušel zachovat klid. „Můžeš toho nechat! Copak nechápeš, že nás za to Starej odsud vykopne?“
„Myslíš?“ zamyslela se poprvé od svého stvoření Eva.
„Můžeš mně vůbec vysvětlit, proč si to jabko utrhla, když říkal, ať z toho stromu netrháme, jinak poznáme, když se nezná?“
„Když had říkal, že se po tom jabku hubne.“ Adam se ani na Evu nemusel dívat, aby věděl, že po jabku se nehubne.
Had byl poblíž na stromě a usmíval se. Když však viděl Adamův výraz ve tváři, rozhodnul se ztratit. Adam po něm ale pohotově chňapnul.
„Kampak, žížalo? Já ti zakroutím krkem, ty slizoune jeden zlomyslnej!“ Hadovi uklouzlo něco hodně jedovatého na Evinu adresu, která ho práskla. „Dej ho sem,“ chytla Eva naštvaně hada za druhý konec.
„Ne, je můj. Procvičím si na něm pár uzlů!“ Chvíli se takhle Adam a Eva přetahovali. Pak něco ruplo. Byl to had.
Rupnutí uslyšel Bůh. „Co tam v tom křoví blbnete?“
Vševědoucímu se nedá moc dlouho zapírat, a tak se Adam a Eva přiznali, že pojedli jabko ze stromu uprostřed Zahrady, že se stydí a že zdvojnásobili počet hadů v Zahradě. Bůh tenkrát trochu vytekl.
Od té doby se říká „roztrhnout někoho jak hada“.