Jak jsem kydal britský královský hnůj a poznal šlechtice mezi koni | E15.cz

Jak jsem kydal britský královský hnůj a poznal šlechtice mezi koni

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Redaktor Sedmičky se sedm hodin staral o koně britského prince Williama a jeho manželky.

Kde je největší koncentrace modré krve v Česku? Není to v žádném ze sídel Schwarzenbergů, Kinských či Šternberků. Nejvíc šlechticů žije v Kladrubech nad Labem. Tedy alespoň těch koňských „šlechticů“. Stejně jako panovnické rody mají svůj rodokmen i svou historii. A zvyky ještě zažitější než leckterý kníže.

Starokladrubský kůň je elitou mezi plemeny celého světa. A v hřebčíně poblíž Pardubic to dobře vědí. Proto zvolili čeští politici při loňské svatbě britského prince Williama s Kate Middletonovou symbolický dar – jednoho ze starokladrubských koní. Vyvolený Favory Alta XXI. je stále v kladrubském hřebčíně. A jak to tak vypadá, za kanál La Manche se hned tak stěhovat nebude. Mohl jsem si proto vyzkoušet sedm hodin o něj pečovat.

Jako na zámku

Přirovnání ke šlechtě není náhodné. Kladrubský hřebčín šlechtí své stádo už více než čtyři sta let. A odpovídá tomu i samotný hřebčín. Zemědělské budovy při pohledu zvenku vůbec nepřipomíná. Spíš klášter. Nejen kvůli kostelu, který je ústřední stavbou celého komplexu. I ostatní budovy jsou spíš podobné zámku než stájím.

Přijíždím ještě za tmy. Z černých zákoutí spící vesnice se vynořují postavy na kolech, sem tam zabrzdí na návsi auto. Šichta v hřebčíně právě začíná. Vcházím do stáje a hlásím se o práci. Hned z prvního boxu na mě kouká majestátní bílá hlava. Favory Alta XXI., majetek vévodů z Cambridge. Zaměstnanci už začali s ranní rutinou, čištěním koňských stání. „Zatím můžete naložit na kolečka ty hromady hnoje,“ úkoluje mě jeden z nich.

Beru do ruky vidle a mířím za „královským“ hřebcem. Mám trochu respekt, sám s koněm v boxu jsem ještě nikdy nebyl. Je sice přivázaný, ale přece. „Nebojte, ten nic neudělá. Je na to zvyklý,“ uklidňuje mě mladík, který zatím čistí vedlejší box.

Zajímá mě, v čem je Favory Alta jiný než ostatní koně. „V ničem, dělá to samé co ostatní. Snad jen že opravdu dobře vypadá, proto ho vybrali. Je to prostě naše královská výsost,“ usmívá se.

Favory Alta měl docela plodnou noc, nakládám na kolečka pěknou kupu koňského trusu smíchaného se slámou. Když je hotovo, čistím ještě druhý, třetí a čtvrtý box. Jejich obyvatelé se vždy jen líně podívají, kdože to dnes přišel, a dál nerušeně přežvykují u žlabu. Plná kolečka, o dost větší než ta používaná na stavbě, je potřeba vyvézt na dvůr. Přes práh a pak na rampu. Mám s nimi co dělat.

A fakt, že drobná dívka jedoucí za mnou si s těmi svými, možná ještě více naplněnými kolečky, pohrává jako s kočárkem pro panenky, mi na sebevědomí nepřidá. Nakonec vše dobře dopadne. Hromada hnoje na vlečce příliš nevoní, ale dá se to vydržet.

Ostatní stájníci se zatím pilně věnují ranním povinnostem. Když jsou boxy uklizené a hnůj na vlečkách, dávají koním čerstvé seno. A jako pamlsek pár mrkví. Starokladrubští bělouši pokojně přežvykují a celá starobylá stáj je naplněna zvláštní atmosférou. A také nezaměnitelnou vůní.

„Kdo nikdy nedělal u koní, ten to nemůže pochopit,“ říká Vlastimil Pavlas, který v Kladrubech působí jako kočí. „Ale o koně se staráme všichni, to jinak nejde. Jen potom jdou rajťáci jezdit a kočí zapřahat,“ nastiňuje rozdělení úloh v nejstarším evropském hřebčíně.

Jako v salonu krásy

Koně mají připravené své boxy. Teď je potřeba postarat se přímo o ně. Pavlas přináší brašnu s nářadím a dává mi do ruky jakýsi gumový kartáč. „Teď musíme koně vyhřebelcovat. Nejdřív tímhle hrubším kartáčem, pak měkčím,“ pobízí mě do práce.

Sedm set kilogramů vážící kolos budí respekt. Zdráhám se, než přistoupím ke koni opravdu blízko. „Důležité je na koně promluvit, než k němu člověk přistoupí. Uklidní ho to,“ radí zkušený koňák a sundává deku, kterou bylo zvíře přes noc přikryté. „Taky je dobré stát u předních nohou. Tak vás nemůže kopnout,“ dostávám malé školení bezpečnosti práce.

V Kladrubech ale velký strach mít nemusím. „Tady jsou koně klidní. Proto se šlechtí, aby měli takovouhle povahu. Takže žádný strach,“ uklidňuje mě Pavlas. Přistupuju ke koni a hladím ho po hlavě. Pak přejíždím kartáčem po sametovém hřbetu a sem tam zůstane v gumových štětinách kousek bílé srsti.

„Musí se to dělat každý den, aby měli pořád skvělý vzhled. Zároveň se tím oddělí dobré chlupy od těch, které už jsou nekvalitní,“ vysvětluje kočí, který se starokladrubskými bělouši vyhrál vozatajský Středoevropský pohár. „Ale ty závody, to je jenom takové pozlátko. Jinak je to tvrdá dřina po celý rok,“ usmívá se sympatický muž.

Koně musíte milovat

Že je práce u koní dřina, je patrné na první pohled. Stejně jako to, že ji všichni v hřebčíně dělají s láskou. „To ani jinak nejde. Vždyť tady většina lidí má sotva polovinu průměrného platu. Člověk musí mít rád koně i práci kolem nich. A ta finanční stránka se mu vrátí někde jinde,“ podotýká Pavlas, který s krátkými přestávkami pracuje v hřebčíně už více než dvacet let.

Ale zpátky k práci. Když je dokartáčováno, je třeba vyčistit kopyta. Teď už mám opravdu strach, dívat se na okovanou rohovinu ze třiceti centimetrů není pro laika nic příjemného. Navíc už jsem jednou měl obličej na maděru z bouračky na kole a podruhé bych srůstání nosu a nedobrovolnou výměnu zubů zažít nechtěl. „V pohodě, tohle je kliďas. Jen si to vezměte do ruky,“ říká můj nynější parťák.

Malým háčkem čistím podkovu a vnitřek kopyta. Kůň stojí, ani se nehne, a mě pomalu opouští nervozita. „Koně z člověka poznají, když má strach. Ale tohle je zlaté zvíře,“ usmívá se Pavlas. Když jsou všechna čtyři kopyta dostatečně čistá, musí se kůň odvázat. Opět mám strach, pracovat s řemínky pár centimetrů od koňské tlamy není napoprvé nic příjemného. Ale zadařilo se, můžeme pokračovat o box dál.

Jednou za šest až osm týdnů musí zvířata navštívit i kovárnu. A já mám štěstí, zrovna dnes jde pro nové „obutí“ královský Favory Alta. Kovář odebírá starou podkovu a přikládá novou, ještě žhavou. V místnosti je žár od pece a zápach z rozžhavené rohoviny na koňských kopytech. Kovář mezitím upravuje několika ranami tvárný kus kovu, znovu přikládá ke kopytu a měří. Když je s tvarem podkovy spokojen, několika hřeby ji zatlouká do kopyta.

Favory Alta se stavovskou hrdostí stojí, ani se nehne. „Nebolí ho to, vlastně skoro nic necítí. A na prostředí je zvyklý, už tady byl mnohokrát,“ podotýká Pavlas. Po návratu do stáje je čas na krátkou pauzu. Jsem zde dvě hodiny, ale mám pocit, že jsem toho udělal víc než dost. „To je každodenní potřeba, postarat se o tyhle věci. Pak se jde s koňmi do výcviku,“ poučuje mě Pavlas.

Zametání, půlka práce

V půl deváté se všichni schází v malém kamrlíku přilepeném na stáj, který slouží jako šatna, zasedací místnost i kuchyňka zároveň. Tématem číslo jedna nejsou koně, ale prohra Petry Kvitové v semifinále Australian Open. Ale jen chvíli. Přichází náměstek pro chov koní Petr Vozáb, mimo jiné vítěz Velké pardubické z roku 1985 a jeden z nejlepších kočí na světě, a rozděluje práci.

„Ty si vezmeš mladý a pořádně je projedeš, ty půjdeš se starýma,“ rozdává úkoly jako na běžícím páse. Na dlouhé proslovy není mnoho času, porada zabere sotva pár minut. Teď přichází to hlavní – výcvik koní.

Jeden z mladíků společně se třemi dívkami budou cvičit koně pod sedlem. „Vyjedou tak na dvacet minut a vrátí se. Pak pojedou s jiným koněm a takhle se otočí asi čtyřikrát. Každý kůň musí mít denně dostatek pohybu,“ vysvětluje mi Pavlas. On jako kočí dnes ale zapřahat nebude. „Jeden z nás má vždycky službu ve stáji. Kromě toho, že je tady o hodinu déle, stará se o všechno možné. Vynáší, zametá, a dělá zkrátka všechno, co je potřeba. Dneska to vyšlo na mě,“ usmívá se a bere do ruky koště. „No jo, zametání. To je tak polovina zdejší práce,“ dodává s nadsázkou.

Jdu pomoci s vyváděním koní ze stáje. Vést koně není také žádná legrace, i když to na první pohled může vypadat jako hračka. „Přistupte k němu zleva, to je zvyk. Jinak by ho to mohlo vylekat,“ radí mi jedna z dívek. „A hlavně si dávejte pozor, ať vám nešlápne na nohu,“ zní další dobrá rada.

To se mi celkem daří, ale problém je při zatáčení. Vedu koně podvědomě za sebou, zatáčím doleva. „Lepší je to naopak. Jakoby mu tlačte na hlavu a směrujte ho. Je to mnohem bezpečnější,“ říkají mi zkušení koňáci. Zvíře sebou občas cukne, ale nakonec ho dovedu tam, kam mám. Kladrubáci jsou opravdu kliďasové.

Na koně ovšem sednout nesmím, cvičit vzácné plemeno nesmí jen tak někdo. Vyjíždím proto s jedním z kočárů. „Tohle už jsou starší koně, takže je není potřeba moc cvičit. Spíš udržovat v kondici, hýbat se musí,“ říká kočí Luboš Němeček, když usedám k němu na kočár.

Vyjíždíme na silnici a dlouhou alejí svištíme ranní krajinou. Je pořádný mráz a mě hřeje deka. „Zima je velká, to jo. Ale když je v létě třicet stupňů, je to snad ještě horší,“ tvrdí zkušený vozka. Po cestě dává koním různé povely. Občas zrychlí, zpomalí nebo úplně zastaví. Hlavně před zamrzlými kalužemi. A pokaždé, když nás předjíždí auto, trnu strachy. Mám pocit, že to koně musí vylekat. „Ale kdepak, ty jen tak něco nerozhodí. Vždyť jsou na to šlechtění, aby tahali kočáry,“ usmívá se Němeček.

Zatímco kočí vyráží s dalším párem koní na projížďku, ve stájích vládne klid. A vůbec celý život v Kladrubech jako by plynul koňským tempem. Sem tam projede kolem skupinka jezdců, jindy zase kočár nebo vůz s hnojem. Samozřejmě poháněný koňskou silou. Na prostranstvích mezi stájemi několik koní nacvičuje drezuru. Zimní dopoledne v hřebčíně má nezaměnitelnou atmosféru. „Je to tak. Mě to prostě baví. Vždycky, když jsem dělal nějakou jinou práci, táhlo mě to sem,“ zasní se Pavlas, který ve stájích přes den pečuje o všechno možné.

Občas to u koní bolí

„Samozřejmě to není jen idylka. Je to dřina a někdy i nebezpečná. Stane se, že někdo spadne z koně nebo se zraní při práci. To se pak musí hned hlásit a jít k doktorovi, aby se předešlo dalším problémům. Za poslední rok jsem tam byl dvakrát, ale naštěstí to nebylo nikdy nic vážného. To k tomu prostě patří,“ uzavírá Pavlas.

Je čas oběda a moje „pracovní doba“ v kladrubském hřebčíně končí. Kromě spousty zážitků si odvážím i nezaměnitelný odér, který budu cítit i po vydatné sprše. Ale není nepříjemný. Je to prostě koňská vůně. Jenom to pořekadlo, že někdo „dře jako kůň“, mi už moc nedává smysl. Mělo by se říkat, že „dře jako u koní“.

KŮŇ NEBO ZKUMAVKA

Ačkoliv se velkolepá svatba prince Williama a jeho nevěsty Kate konala už loni v dubnu, o osudu českého daru, koně Favory Alta XXI., zatím není rozhodnuto. Britové si přejí, aby zatím zůstal v českých stájích. Chystají se přijet na něj podívat, zatím ale není jasné kdy. Možné je také, že se Favory Alta vůbec na britské ostrovy stěhovat nebude. Češi by pak mohli královské rodině věnovat zkumavku spermatu pro založení chovu.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video