Jak jsem šmelil
Že nemám podnikatelského ducha, jsem věděl už odmalička.
Brzy po převratu jela naše rodina do Rumunska na dovolenou. V tašce jsme s sebou vezli kartony malborek, spoustu čokolády, kávy a jiných sladkostí. Někdo mé matce totiž poradil, že v Rumunsku se dá vyšmelit téměř cokoli, vyhladovělí Rumuni vám prý utrhnou ruce. Jednou mamka vyslala „do akce“ také mě a mého taťku – s taškou zaručeně amerických čokolád. Stačilo vyjít před hotel, kde už postávala nějaká babizna s tím nejroztomilejším děvčátkem, které jsem kdy spatřil. Se slzami v očích a ručkou na bříšku, jako že má hlad. Okamžitě jsme roztáli a nacpali jim čokolády téměř zadarmo. Ještě si pamatuji, jak snadno pak přešla ta holčička z pláče do vítězoslavného úsměvu.
