Jak jsme na trhu darovali štěně
Farmářskými trhy se poslední dobou začínají hemžit městské rynky. Lidé si pomalu zvykají na to, že po dobrém sýru nemusejí šátrat ani pátrat v regálech hypermarketů, ani objíždět zemědělské usedlosti. Stačí zajít tam, kde to bylo vždycky přirozené, tedy na náměstí.
Něco na způsob podobné akce se mi poštěstilo navštívit ještě v době, kdy v Česku neexistovaly nejen oficiální farmářské trhy, ale ani obchodní řetězce. A dokonce neexistovalo ani samotné Česko.
Už v Československé socialistické republice ale existovaly trhy, kde se dala koupit nebo prodat zvířata. Na jeden takový jsme se vypravili celá rodina coby amatérští obchodníci se zvířaty. Potřebovali jsme „udat“ nádherně zbarvené šestinedělní štěně. Malou fenku, která se narodila naší Betce a které jsme přezdívali Ája. Nemaje sebemenších zkušeností, byla naše rodinná výprava poněkud nervózní. Tatínek se snažil dodat akci profesionální punc a připravil ceduli s velkým nápisem. Samým vzrušením ale nezvládl základy české gramatiky a na ceduli stál hrdý nápis: ŠŤENĚ ZDARMA. Náhradní billboard jsme už neměli, a tak jsme jen stáli a čekali, až si dobrá duše vyzvedne Áju, která dělala na kolemjdoucí psí oči. Trvalo to sotva pět minut. „Táto, podívej, ta je krásná! Vy za ni opravdu nic nechcete?“ ptala se udiveně paní z nedalekého statku, zatímco její manžel odcházel s husou v igelitce k autu. Z výrazu své choti poznal, že si domů poveze o jednoho tvora víc, než původně počítal. Cestou domů si mohl jen tiše opakovat tehdy ještě neznámé „a mám to zadarmo“.
O den později jsem v rozhlasovém éteru slyšel telefonát. Volající v něm na otázku, jaké jste zažili v poslední době štěstí, odpověděla, že si odvezla z trhu zadarmo štěně.