Měsíc obíhá kolem naší planety a společně se Sluncem svoji gravitační silou ovlivňuje vodní masy světových oceánů. To se na všech pobřežích světa projevuje jako příliv a odliv.
V závislosti na fázi měsíce jsou tyto jevy různě silné: když je měsíc ve své čtvrti, jsou nejslabší, zatímco pokud je Měsíc v úplňku nebo v novu, jsou nejsilnější. Je to proto, že v těchto okamžicích jsou Slunce, Země a Měsíc v jedné přímce a jejich silové působení se sčítá.
Země se nepohybuje kolem Slunce ve stálé vzdálenosti, někdy je Slunci blíže, jindy dále. Moment nejbližšího přiblížení Zemi ke slunci se nazývá perihéliem. Podobně je tomu také ve vztahu Země a Měsícem. Ani ten neobíhá naši planetu pořád ve stejné vzdálenosti a okamžik, kdy je Zemi nejblíže, se nazývá perigeem.
Příliv tisíciletí
Dne 4. ledna 1912, tedy pouhých pár měsíců před tragickou plavbou Titaniku, se stalo něco, čemu astronomové říkají s trochou nadsázky příliv tisíciletí . Země minulo perihélium zhruba před jedním dnem a Měsíc se dostal do úplňku šest minut před vstupem do perigea, které bylo nejblíže Zemi za posledních 1 400 let. Tím nastaly ideální podmínky pro příliv, jaký tu nebyl tisíce let předtím.
Bylo to uprostřed zimy, kdy ještě nikdo nevěděl o globálním oteplování, takže na severní polokouli bylo ledu a ledu. V Grónsku se ledy sunuly do moře a obrovský příliv s nimi pořádně zamíchal, odlámal z nich veliké kusy. Mnohem větší než obvykle a také v mnohem větším počtu. A tyto ledovce se vydaly na cestu.
Z grónského pobřežního ledu se ledovce odlamují skoro pořád, ale obvykle se nedostanou moc daleko. Brzy roztají. Anebo jim cesta na jih trvá několik let a za tu dobu se řádně zmenší. Ale skočný příliv v roce 1912 s tím vším pořádně zamíchal. Velká masa ledu se dostala do Labradorského proudu, který ji rychle unášel vstříc obvyklým trasám lodních linek.
Potom už stačilo málo: nebrat vážně varování před ledovci, když co paměť sahá, tak daleko na jihu nikdy nebývaly. A neštěstí bylo hotovo. Kdo ví, třeba stačilo, aby Měsíc vešel do úplňku o pár hodin později, nebo úplně jindy a nic by se nestalo. Titanic by vesele brázdil moře a v současnosti by z něj byl zřejmě výstavní muzejní exponát. Na hladině, ne pod ní, jako je tomu teď.
Spolu s výzkumníky z Texaské univerzity, kteří publikovali článek o nebývale velkém přílivu v roce 1912, dodávám, že bezprostřední příčinou ztroskotání Titaniku bylo zanedbání hlídky před ledovci krátce před půlnocí 14. dubna 1912, tři měsíce po přílivu tisíciletí. Za měsíc to bude přesně sto let.
