„Carlsbad? To jsou rakouské lázně, ležící na území Čech. Postavili je čeští dělníci za židovské peníze,“ prohlásil o Karlových Varech na přelomu 19. a 20. století vídeňský básník Peter Altenberg. A ačkoliv ho lidé z jeho okolí měli za alkoholika nebo blázna, Altenberg měl pravdu.
Přestože Vary existovaly už před Habsburky, jejich čtvrtý věk se totiž nesl výhradně ve znamení vídeňského vlivu. Nejslavnější období města společně uhnětli malíři, lékaři, ale hlavně architekti z Vídně.
Podle architekta Jaroslava Wertiga Karlovy Vary v posledních 150 letech zažily jen dvě velké vlny investic.
„Ta z belle epoque, kdy Vary představovaly lázeňské centrum evropské mocnosti, vytvořila tak výrazný obraz, který nesmazal dokonce ani socialismus. Naopak vlna investic po listopadu 1989 už přišla v epoše provincionalizace města a jejich kvalita tomu odpovídá,“ říká architekt z ateliéru A69 – architekti.
Ve zlatém věku města spatřily světlo světa desítky honosných budov. Zatímco dámy oblékané podle vídeňské módy si v kavárnách pochutnávaly na vídeňské kávě a jablečném štrůdlu, kolem Teplé se rychle stavělo. Řadu budov přitom navrhli vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer. Z více než dvou stovek staveb, které jejich ateliér vyprojektoval na území rakousko-uherské monarchie, jich dvacet postavili v Karlových Varech.
Mistři architekti
„Většina už tady ale nestojí. Nicméně dochovaly se budova divadla, Tržní kolonáda, Národní dům nebo třeba Goethova vyhlídka,“ připomíná historik karlovarského muzea Stanislav Burachovič.
Proslulí architekti se ve Varech uvedli v roce 1879 litinovou Vřídelní kolonádou. Dělníci stavbu dokončili už za šest měsíců, což se městské radě líbilo. Stavba navíc nebyla drahá. „A tak si do Varů otevřeli dveře,“ dodává historik.
Původní Vřídelní kolonáda už je ale minulostí. Na začátku války ji rozebrali nacisté, kteří litinu rozpustili ve svých zbrojních továrnách.
V každém případě Fellner s Helmerem se v lázních na západě Čech zadrápli. Podle Grandhotelu Pupp jim rodina Puppů na konci 19. století předala takzvaný Etablissement Pupp. Tedy soubor sálů a budov, které vlastnila. Tehdy již uznávaní vídeňští architekti je měli rozumně pospojovat a sjednotit.
„A oni tento soubor jednotlivých budov v roce 1907 definitivně scelili v novobarokně pojatý Grandhotel Pupp,“ připomíná Jitka Markusová z Grandhotelu Pupp. Jak ale dodává, historik Stanislav Burachovič o tom pochybuje. „Společně jsme se však shodli, že minulost má svá tajemství a ne vždy je nám přáno je stoprocentně odhalit.“
Nebyli to však jen Fellner s Helmerem, kteří utvářeli podobu lázeňského města. Dalším, kdo promluvil do jeho podoby, byl Friedrich Ohmann. Vídeňský architekt, jehož dílem je také Kramářova vila v Praze, má ve Varech hned několik svých staveb. Projektoval například přestavbu domu U Tří mouřenínů nebo nynější Zámecké lázně. Přesněji kolonádu Zámeckého pramene. Jeho dílem je ale i pomník Friedricha Schillera z roku 1909.
Všechny tři vídeňské architekty přitom symbolicky spojuje právě duben. Zatímco Fellner se v tomto měsíci narodil, Helmer s Ohmannem v něm zemřeli.
Poklad z divadla
Poklad nevyčíslitelné hodnoty z éry vídeňského vlivu se ukrývá v budově městského divadla. Totiž malby Gustava Klimta. Vídeňského malíře, jehož díla dnes draží nejslavnější aukční síně, a to za obrovské sumy.
„Dovedu si představit, co by dělala Barbra Streisandová, vášnivá Klimtova sběratelka, kdyby tyto malby spatřila,“ říká s úsměvem ředitelka městského divadla Dana Neumannová. Klimt je společně se svým vídeňským kolegou Franzem Matschem vytvořil v raném stádiu své tvorby. Přesto už je z nich zřejmé, jak krásné ženy maloval. „A naše opona je navíc unikátní tím, že je v pravém spodním rohu namalován sám Gustav Klimt. Společně s bratrem Ernstem a Franzem Matschem,“ prozrazuje Neumannová.
Karlovarská divadelní opona z roku 1886 divákům nabízí děj, který se odehrává kolem básníka obklopeného múzami (krásné ženy). Zhlédnout ho přitom mohou i lidé, kterým je divadlo cizí. Na internetových stránkách www.karlovarskedivadlo.cz, kde najdou i virtuální prohlídku divadelní budovy. Mimochodem, reprezentativní sochařskou výzdobu divadla navrhl Theodor Riedl. Jak jinak – Vídeňák.
Seegenův objev
Zlatý věk Varů, který se počítá od roku 1870 do začátku první světové války, přitom spustily dva přelomové momenty. Jedním byl příjezd prvního vlaku na nádraží v roce 1870. Vlak oproti tehdejším dostavníkům nabídl doslova luxusní cestování a prakticky ihned znamenal zvýšení počtu hostů, kteří do lázní přijížděli.
Růstu zájmu o Carlsbad ale pomohl i druhý zásadní moment. Totiž objev vídeňského profesora Josefa Seegena, který byl ve své době uznávaným odborníkem na cukrovku. Seegen během několikaletého testování na pacientech prokázal, že pití karlovarské vody snižuje hladinu cukru v krvi. „Když pak závěry svého výzkumu publikoval v odborných časopisech ve světě, všichni lékaři začali cukrovkáře posílat do Varů,“ připomíná historik Burachovič.
Lepší reklamu už renomovaný vídeňský profesor Varům nemohl udělat. Počet lázeňských hostů každým rokem prudce stoupal a ve městě začala „belle epoque“.
