Dvacet marek v kapse, jedno náhradní triko a především spoustu snů o lepším světě měl ústecký rodák Lubomír Rákosník. Proto v osmašedesátém roce emigroval. Když po nocích, po celodenní dřině bifloval německá slovíčka, zdála se mu reality mnohem krutější, než jak o ní snil. Ale vypracoval se a v africkém Kamerunu se měl jako v ráji jako jediný místní distributor mercedesů.
Utíkal jste z nesvobodného Československa, protože jste se tu cítil stísněně. že Ve které zemi se vám zlehka dýchalo?
V Africe. Byl jsem tam monopolista na mercedesy. Co jsem tam řekl, bylo svaté. Byl jsem „prezidentův boy“, opravář jeho mercedesů. A také učitel patnácti mechaniků.
Jak jste se do Afriky dostal?
Přes hospodu. Studoval jsem v Cáchách strojírenskou školu. Na závěr jsme dělali mejdany a na jednom z nich mě oslovil doktor slévárenství Müller, jestli bych mu neopravil auto. Dobře, tak to přivez, říkám mu. Měl jsem svoji dílnu. Jednou jsem mu pomáhal dát za auto návěs, na který naložil dva malé náklaďáky. Zajímalo mě, kam s tím jede. Do Kamerunu. A jak tam jedeš? Přes Saharu. Německo pro mě v tu chvíli prakticky skončilo. Po telefonu jsem rozvázal pracovní poměr. Nejdřív jsem si vzal tři neděle dovolenou, myslel jsem, že se za tu dobu vrátím. Ale já se vrátil až za tři měsíce. Takhle jsme jezdili čtyřikrát za rok.
Váš velký příběh ale začal emigrací.
Správně. 21. srpna 1968 přišli Rusové, 28. srpna jsem se oženil a 28. prosince jsem byl už v západním Německu. Bylo mi čtyřiadvacet, měl jsem po vojně. Manželku Janu jsem tu nechal, neřekl jsem jí o emigraci. Po roce za mnou přijela. Bohužel po sedmi letech v Německu umřela na rakovinu.
Měl jste v Německu zázemí?
Můj strýc žil v Cáchách, ale nechtěl mě přijmout do práce, protože jsem neuměl německy. Měl jsem dvacet marek a jedno náhradní oblečení.
Co jste si počal?
Napsal jsem si na lístek německy podle slovníku: Jsem Čechoslovák, automechanik a hledám práci. S tím lístkem jsem chodil po firmách. Vzali mě až ve slévárně, kde jsem nemusel mluvit, ale dělat. Vozil zil jsem do kotlů železo a koks, dvacet tun denně. Ruce mně opuchly, mozoly popraskaly. Chodil jsem do práce se zavázanýma rukama. Měl jsem strach, aby mě nevyhodili. Večer jsem byl utahaný jako pes a učil se sám němčinu.
Jak vám to šlo?
Do půl roku jsem uměl technickou řeč. Mě nezajímalo, jak se řekne houska, ale ložisko nebo spojka. To jsem potřeboval pro své povolání. Z Cách začali stavět do Holandska dálnici, viděl jsem, že tam jezdí mercedesy a zeptal jsem se jednoho řidiče, zda bych také nemohl jezdit. Vzal mě do auta a zrovna přijel hlavní šéf, pan Herrmann. Viděl, že umím, ale dal mi za úkol přebrat náhradní díly v jedné velké hale. Co šlo, opravil jsem, jak jsem byl zvyklý z Československa.
To jste asi zabodoval, ne?
Šéf byl úplně okouzlený. Ušetřil jsem mu hodně peněz. Dal mi dvě marky na hodinu navíc. Běžně tam brali čtyři marky a já jich dostal šest. A později dokonce mercedes. Byl rozbitý, ale krásný, modrý s bílými sedačkami. Když jsem auto opravil a šel vrátit šéfovi klíčky, nechal mi je. Na benzince jsem mohl tankovat na podpis. Nezneužíval jsem toho, jezdil jsem jen do práce a z práce a o víkendu se projel po okolí. Pak jsme začali dovážet z Česka tatry na dálnici. Koupili jsme jich šestačtyřicet, pro Němce byly levné.
Zapadl jste do tamních poměrů a cítil se jako Němec?
Ani ne. Dokonce jsem si jako správný Čech koupil škodovku. Klíčky od mercedesu jsem vrátil šéfovi. Jenže škodovku jsem na dálnici asi po dvou stech kilometrech uvařil. Byl to šrot. Objednal jsem si forda. Když se to můj šéf dozvěděl, jel do prodejny a přivezl mi nový mercedes. Jsi u Herrmanna, řekl, budeš jezdit jenom mercedesem. Měl jsem dvoustovku, nafťáka.
A pak jste začal dovážet auta do Afriky?
Do Kamerunu. Asi pět let jsme tam přes Saharu vozili pravidelně, čtyřikrát do roka, mercedesy. Jezdili jsme tam jako turisté. Jednou přijeli před hotel, kde jsme byli ubytovaní, vojáci a vypustili mi vzduch z pneumatik. Začal jsem se s nimi prát, odvezli mě do vězení. Ale po dvou hodinách mě pustili s tím, že jsem tam navozil dost šrotu, ale že potřebují někoho, kdo by ho zpracoval a vyučil tam lidi. Dostal jsem dům s dvorem, postavil dílnu, a tak to začalo.
Podnikání v Africe. Jak dlouho to trvalo?
Osm let.
Byl jste tam hodně bohatý.
V Kamerunu můžete mít čtyři manželky. Jedné jsem zařídil bar u mé dílny, druhé kadeřnictví, třetí taxi a čtvrté drůbežárnu. Děti jsem dával do internátů, bylo to dost drahé, ale chtěl jsem, aby z nich něco bylo, když už jsem je zplodil.
Kolik jich máte?
Po světě osmačtyřicet dětí, ale hlavně v Africe.
Víte o nich a ony o vás?
Ne, nemám o nich žádné zprávy.
A kolik je nejmladšímu dítěti?
Poslední holčičce jsem dal jméno Mercedes. Když jsem odešel, Mercedes byly dva roky, teď jí bude tak třináct. V tolika letech už mají v Kamerunu děti.
Není vám líto, že s nimi nejste v kontaktu?
Ne, to je pryč, jsem člověk, který žije v čase. V Německu jsem se také oženil, ale to jsem vydržel půl roku, pak jsem utekl. Vzal jsem si jen auto. Jestli se mi zítra začne někde líbit, půjdu tam.
Proč jste odešel z Kamerunu, když se vám tam dařilo?
Byl jsem marod. Dostal jsem cukrovku a dvojitou malárii. Oslepl jsem. To bylo potom, co mě přepadli banditi a prostřelili mi nohy. Byly toho plné noviny, že jsem zabil vrahy.
Zabil vrahy?
V polední přestávce si přišel šel kamarád farář pro opravené auto. Zaplatil, já si strčil peníze do kalhot, sedli jsme si do baru, který jsem zřídil jedné z mých žen, a otevřeli si pivo. Tam se pilo hodně piva. A také whisky s colou. Přišli dva kluci, pěkně oblečení. Šel jsem je obsloužit a vtipkoval, jestli chtějí mercedes, nebo jim stačí pivo? Oni, že si dají pivo, každý dostal láhev. Ten jeden měl v kapse pistoli. Věděl jsem, kolik uhodilo. Později se ukázalo, že to byli bandité. Najednou jí proti nám namířil, chtěl po mně prachy a po faráři klíče od auta. Ale já jim ty peníze nedal.
Co se stalo pak?
Šli jsme ven a jeden z těch kluků si sedl do opraveného auta, které mělo pootevřené okénko. Vystřelil po mně, ale trefi l faráře a ustřelil mu dva prsty. Padly na zem. Běžel jsem do dílny, kolem mě létaly kulky, jedna mě trefi la do stehna a prolétla druhým. Zakopl jsem a upadnul, druhý bandita na mě. Vytáhl jsem mu z ruky pistoli, dal jsem mu ji do huby a odpálil. Jeho hlava se rozprskla po dílně. Pak jsem odpráskl i toho druhého. Přiběhli mechanici, naložili mě do auta a odvezli do nemocnice. Byl jsem boháč, tak se o mě dobře postarali, doktoři byli moji zákazníci.
Dali vás dohromady, ale říkal jste, že jste musel Kamerun opustit kvůli nemoci.
Kvůli cukrovce. V levé noze jsem necítil žádnou bolest. Jednou jsem šlápl na rezavý hřebík, který mně propíchl chodidlo, a já jsem chodil s hřebíkem v noze. Nic jsem necítil. Za mnou zůstávaly stopy krve. Upozornila mě na to až manželka. Do nohy se mi tehdy dostala infekce. Nejdřív mi začal modrat jeden prst, uřízli mi ho. Pak druhý. Dneska nemám jednu nohu, ale tu mi uřízli až v Česku. Do toho jsem dostal tropickou malárii, na kterou se umírá. Ze 120 kilo jsem měl dvaasedmdesát. Moji kamarádi doktoři říkali, abych jel do Evropy.
Tak jste poslechl?
Každému mechanikovi jsem dal jeho díl, odjel jsem do severní Afriky, a pak do Paříže. To už jsem nemohl ani chodit, oslepl jsem. Němečtí doktoři mě dali dohromady. To byla nádhera, když jsem zase začal vidět.
A pak jste se také vrátil domů.
Přijel jsem po povodních v roce 2002. Bylo krásně teplo, jako v Africe. Ubytoval jsem se v penzionu. Kamarád z Německa mi přivezl skútr, který mám ještě dnes tady v mototechně, na který jsem vždy přivázal berle a jezdil po Ústí. Hledal jsem Gottwaldovu ulici. Nenašel jsem ji, protože už byla Palachova.
Jaké to pro vás bylo. Po tolika letech ve městě svého dětství a dospívání?
Nemohl jsem se nabažit, pořád jsem projížděl městem. Když jsem odcházel do Německa, Dobětice nestály, na Skřivánku, kde dnes bydlím, jsem venčil psa a Panorama, kam chodím večer na pivo, se teprve otevírala.
Netáhne vás to zpátky do světa?
Ne. Ještě bych možná někam šel, ale bojím se, protože jsem marod, cukrovka je svinstvo.
