Jak se žije na Bečvě? Jde to s ní z kopce, míní rybáři a vodáci

Řeka Bečva. Dáma, která si razí cestu Hranicemi. Jak se u ní žije?

Rozděluje Hranice, někdy je důstojná a elegantní, jindy dravá a rozzlobená. Řeka Bečva budí respekt i lásku a rybáři, vodáci a lidé, kteří žijí na jejích březích, na ni nedají dopustit. Bečva jim poskytuje zábavu, dává práci a někdy jim i práci přidělá. Je jedinečná, a také proto je její úsek od splavu v Hranicích na seznamu chráněných území Natura 2000. V jejím proudu žijí chránění živočichové, třeba v úseku u místní části Rybáře kriticky ohrožený druh ryby hrouzek Kesslerův.

Koukat na svět z lodi

„Jak říkají kovbojové, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně, tak já říkám, že nejkrásnější pohled na svět je z lodi. Když se na vodu určitou dobu nedostanu, mám abstinenční příznaky,“ říká s úsměvem místopředseda hranického Klubu vodních sportů Milan Bartoš. Řeka mu přináší klid. „Krásná jsou na řece rána, když vychází slunce. Je ticho, je to krásné. Kdybych to takto nevnímal, tak se nebudu k řece pořád vracet,“ tvrdí Bartoš.

Na Bečvě vyrostl. „Narodil jsem se vlastně ve vodě. Když byla maminka se mnou těhotná, spadla z mola do Bečvy, a od té doby jsem řekou postižený,“ říká s nadsázkou Bartoš. K vodě přičichl i díky svému otci, který pětatřicet let trénoval mladé vodáky. „Ze strany maminky zase byli velcí rybáři.

Rybařil můj dědeček i pradědeček, pamětníci určitě znají jméno Málek. Do patnácti let jsem také rybařil,“ vzpomíná pětatřicetiletý Bartoš, který už sedmnáct let dělá trenéra rychlostní kanoistiky.

„Když jedeme na závody, spíme u vody pod stany, děcka si musí uvařit, postarat se o sebe, buduje to v nich samostatnost. I proto zůstávám u tohoto sportu. Je takový panenský, neovlivněný dnešní uspěchanou dobou,“ vysvětluje trenér. Se svými svěřenci trénuje na dvoukilometrovém úseku mezi splavem a benzinovou pumpou v Teplicích.

Pokaždé, když se vydává sjíždět Bečvu, sleduje na internetových stránkách Povodí Moravy aktuální průtoky. „Když je průtok osm kubíků, dá se řeka sjet,“ říká vodák. Důležité přitom je číst vodu. „Podle toho, jak se čeří, se pozná, jestli je pod hladinou kámen, klacek, jestli se dá v tom místě sjet nebo ne,“ vysvětluje vodák.

Zanesené koryto

Dnes má ale z Bečvy smíšené pocity. „Do roku 1985 tekla řeka ve svém původním korytu, byl tam starý splav a štěrková propusť, které se říkalo Benešák, kterým odcházel z řeky štěrk. Byla to krásná řeka se vším všudy. Pak ji zregulovali. Mohlo by se zdát, že teď máme lepší podmínky pro kanoistiku, když trénujeme na klidné vodě, ale není to tak. Na dně zůstaly zbytky starého splavu a řeka je zanesená štěrkem,“ říká vodák.

Vzpomíná si, že ani po povodních v roce 1997 se štěrk ze dna řeky nevyvezl. „Dva měsíce jsme uklízeli loděnici. Denně jsme byli u řeky, a tak jsme viděli, že štěrk bagry jen rozhrnují po dně. Koryto je třeba vyčistit od naplavenin štěrku, řeka se zanáší,“ uzavírá vodák. Bartoš ale není sám, kdo zasvětil svůj život Bečvě. Šestadvacetiletý rybář Pavel Strýček z Hranic tu trávil dětství. „Od malička chytám ryby.

Začínal jsem na Bečvě a tehdy tam byla spousta ryb. Za dopoledne jsem tam chytl a pak pustil třicet až čtyřicet ryb a byl jsem spokojený. Kolik tam bylo třeba okounů, to už je pryč,“ vzpomíná Strýček. Nejvíce podle něj ubylo parem nebo jelců. „Ubývají postupně, rok od roku je to horší. Bečva už není tak hluboká, dno je zanesené štěrkem. Například pod splavem bývala třímetrová hloubka, dnes je tam dvacet centimetrů vody a plavou tam jen kačeny,“ říká rybář. Občas si zajde k Bečvě zachytat.

„V Hranicích ale už nejsou skoro žádné přirozené břehy, kde se ryby mohou ukrýt a kde by se dalo lovit. Po povodních jsou zpevněné. Nedávno jsem šel k Bečvě u zahrádkářských kolonií. Všude jsou na břehu kameny, když jsem to viděl, rybaření jsem tam vzdal,“ vypráví Strýček. Jaromír Capil chodí už dvacet let místo do kanceláře k hranickému jezu. Pár metrů od řeky také bydlí.

„Bečva je pro mě pracoviště,“ říká jezný Capil, který obsluhuje ve strojovnách přístroje na zvedání uzávěr jezu. „Musíme udržovat hladinu Bečvy nad jezem. Když jsou povodňové stupně, zvedáme uzávěry postupně až úplně nahoru,“ upřesňuje. Stav hladiny sleduje neustále. Až na druhém místě je pro něj řeka zdrojem zábavy. „Občas se projedu na loďce nebo chodím kolem řeky na procházky se psem,“ dodává.

Že život kolem Bečvy postupem času upadá, potvrzuje i fakt, že po téměř dvaceti letech museli provozovatelé zavřít dveře jediné letní restaurace u řeky Loděnice. Hlavně o víkendech tam lidé mířili při procházkách kolem řeky nebo tam zastavili na jedno pivo cyklisté vracející se z výletů. „Nebylo to už ekonomicky únosné,“ říká poslední nájemce Milan Bartoš.