Lidé, kteří se rozhodnou stavět dům, se hned zezačátku dělí na dva druhy. Jedni upřednostňují klasickou architekturu, a tím i menší náklady. Ti druzí naopak sází na originalitu, za kterou jsou ochotni si připlatit. Díky tomu dnes stojí na Olomoucku řada staveb, které vybočují z řady.
Jednou z nich je obydlí Martina Smolky ve Šternberku. Stavba domu z katalogu ho nelákala. „Chtěli jsme, aby náš dům vypadal jinak. Původně jsme plánovali přízemní bungalov bez schodů,“ vypráví Smolka.
Pozemek, který je omezený ochranným pásmem vysokého napětí, ale nebyl pro stavbu přízemního domku ideální. Architekti Tomáš Bindr a Jan Zelinka proto navrhli netypický tvar domu. Úzká dlouhá červená stavba se od východu k západu zužuje a zvyšuje. Při vstupu je široká šest metrů a ve třetím podlaží úzká jen čtyři metry. Přízemí slouží jako kuchyň, obývací pokoj a ložnice rodičů. O patro výš jsou pokoje dětí a úplně nahoře pracovna.
Majitelé naráželi při stavbě i na nepochopení sousedů, kterým se zvláštní tvar domu nelíbil. „Někteří třeba nechápali, že na severní stěně nemáme žádné okno. Nám to ale vyhovuje, protože od silnice nejde žádný hluk,“ vysvětluje Smolka.
I architekti potvrzují, že se někteří lidé stále bojí odlišit se od ostatních. „Vrcholem individuality jsou pro ně jiné mřížky v oknech nebo vikýře,“ přidává se architekt Tomáš Bindr.
Manželé Smolkovi mají za sebou jeden rok v netradičním domku a bydlení si pochvalují. „Na jižní straně jsme zachovali malý ovocný sad, je tu klid. Už bychom neměnili,“ říká Smolka.
S loukou na střeše
Když před pěti lety manželé Sadílkovi plánovali stavbu domu v Bělkovicích-Lašťanech, ještě děti neměli. Mezitím se jim narodily tři, a teprve teď tak mohou plně ocenit všechny výhody svého originálního obydlí z přírodních materiálů. „Dům je uspořádaný tak, aby rostl s potřebami rodiny. Snažili jsme se co nejvíc propojit interiér a exteriér. Vycházel jsem z tradičního rozdělení venkovského domu na tři části, nechtěl jsem na Hané dělat japonskou architekturu,“ vysvětluje architekt Osamu Okamura.
Ve stavbě se projevuje kladný vztah majitelů domu k přírodě, kromě materiálů v něm převládají i přírodní barvy. Plynulý přechod mezi domem, zahradou a okolní krajinou zajišťuje prosklení na celou výšku stěn.
„Bydleli jsme v podnájmu, a když jsme se přestěhovali, byli jsme nadšení z toho prostoru. Krb nahrazuje televizi, krásně hřeje. A i když se u nás sejde patnáct lidí, nemáme stísněný pocit. Dům zvládá i nápor tří dětí,“ říká Zuzana Sadílková.
Na pozemku byla původně louka a majitelé chtěli zachovat duch místa. Proto nechali trávu aspoň na střeše. Zeleň tak pomáhá uvnitř domu udržovat stabilní klima, funguje jako izolace a přirozeně dům zapojuje do okolní krajiny.
Výhled na město
Bývalý sklad obilí blízko centra Olomouce posloužil architektům Szymonu Rozwalkovi a Tomáši Pejpkovi jako podstavec, na který posadili vilu – bílou kostku s proskleným obytným prostorem. S nápadem přišel majitel Radim Králík, který silo koupil. Získal tak unikátní parcelu v centru města. „Při plánování stavby jsme se snažili myslet na všechno. Vstupy jsou bezbariérové, s nákupním košíkem dojedeme výtahem až do kuchyně,“ říká Králík.
Když začal stavět, lidé se dohadovali, co na bezmála třicet metrů vysokém sile vyroste. Tipovali přistávací plochu pro vrtulníky i bazén. Místo toho tam stojí vila oceňovaná architekty. Dvoupatrový byt je obklopený terasami a všude je speciálně upravené dvojité sklo, které odráží infračervené záření, aby ve vile nebylo v létě horko jako ve skleníku. Slyšet není ani hluk aut z rušné křižovatky.
Postavit takový dům nebylo vůbec jednoduché, ale všechny strasti teď vynahrazuje pohled z okna. „Vidíme historické centrum, kostel v Dubu nad Moravou nebo Praděd. Panorama není nikdy stejné, pořád se mění. A večer skoro nesvítíme, protože díky městskému osvětlení je tu krásně vidět,“ dodává majitel.
