Berlín, červen 1892. „Rychlovid! Senzace! Neuvěřitelných 16 618 diváků zhlédlo oživené fotografie kukátkem přístroje Ottomara Anschütze!“
O rok později v Berlíně zvědavě přikládá oko ke kukátku rychlovidného přístroje Ignác Schächtl, majitel fotoateliéru v Táboře. Opravdu, lidé se na fotografiích pohybují jako živí. Jak to funguje? Je to série prosvěcovaných diapozitivů na kotouči. Kotouč se otáčí, fotografie splývají, a tím snímek v kukátku ožívá. Samostatné fotografie zaniknou. Budoucnost fotografického řemesla patří rychlovidu.
Když přišli Lumièrové
Je možné, že se Schächtlova manželka Kateřina vůbec neradovala, když se dozvěděla, že ze zavedeného fotoateliéru se má stát nejistá atrakce s rychlovidem. Snad to manželovi rozmlouvala. Určitě ale ne dlouho. Dobře věděla, že když se Ignác pro něco rozhodne, nedá pokoj, dokud to aspoň nevyzkouší. Že je mu už třiapadesát? Na to kašlal. Začít znovu se dá vždycky a všude. Jako v roce 1869 v Plzni. Měl tam fotoateliér se společníkem Franzem Bergmanem. Když se dozvěděl, že ho Bergman podrazil, práskl za sebou dveřmi. Ale bylo mu to málo. A tak se odstěhoval z Plzně. Začal podnikat v Nepomuku, jenže i tam po několika letech skončil a šel do Prachatic. Když měl Prachatic dost, usadil se v Táboře.
Byl sice romantik s toulavými botami a rád se vrhal do nových dobrodružství, ale nikdy nezanedbával poctivost svého řemesla. Proto mu trvalo další tři roky, než se úplně rozhodl, že začne podnikat v oboru oživené fotografie. Přicházela totiž jedna novinka za druhou a ačkoli neměly dlouhého trvání, každá v sobě nesla příslib dalšího brzkého vývoje. A pak se to 28. prosince 1895 v pařížské kavárně Grand Café stalo. Bratři Lumièrové uspořádali veřejné promítání s kinematografem. Zrodil se film.
V létě 1896 jede Schächtl do Vídně na průmyslovou výstavu, aby filmovou projekci viděl na vlastní oči. To je ono! Budoucnost fotografie nepatří rychlovidu, ale kinematografu. Navíc Lumièrové proškolili svoje lidi a poslali je do světa šířit nové médium. Patnáctého července už předvádějí kinematograf v Karlových Varech. Je třeba jednat.
Boj o prvenství
Osmnáctého září se na stole c. a k. okresního hejtmanství v Táboře objevila žádost o povolení k pořádání představení s takzvaným kinematografem v království českém. Žadatel: Ignác Schächtl. A jelikož úředníci v Čechách vidí takovou žádost poprvé a nejspíš nesledují novinky v oblasti oživené fotografie, připojuje Schächtl vysvětlení podstaty nového vynálezu. „Kinematograf je přístroj, kterým se promítají sériové fotografické snímky v životní velikosti a pravdivosti. Ve věrohodném podání vidíme tanečníky, cvičence, scény z ulic v Německu, Anglii, Francii a Rusku. Korunovace cara v Moskvě a jiné velké události budou zachovány i v budoucnosti,“ píše nadšený Schächtl. Z Tábora jeho žádost putuje do Prahy. Schváleno.
Na provozování kinematografických představení dostává Schächtl 6. října 1896 živnostenský list. Je první, kdo se v Čechách smí živit promítáním filmů. Nemá je ale čím promítat. A nemá ani filmy. Chtěl získat kinematografický aparát a filmy už na výstavě v Berlíně, ale nebylo to možné. Bratři Lumièrové je neprodávali. Chtěli co nejdéle sami veřejně promítat, aby si tím pokud možno zajistili monopolní postavení v nově zrozeném odvětví podnikání. Kdo jim chce šlapat na paty, musí si nějak vyrobit kinematograf sám. Ruský obchodník s atrakcemi Rouglin si nechal postavit aparát šikovným mechanikem a už od července šíří film ve své zemi. Schächtl to chce udělat zrovna tak.
Schächtlův neúspěch
Jenomže právě v té chvíli se na něj přilepila smůla a už se ho nepustila. Nesehnal mechanika a musel počkat, až se kinematografy objeví v prodeji. Mezitím začali v Čechách promítat jiní nadšenci. Nechal si poslat z Berlína filmy a přístroj s elektrickou obloukovou lampou. Ale protože elektřina byla v té době málokde, musel nechat předělat kinematograf na přepojování na acetylenové světlo. Pak se teprve vydal na dráhu kočovného promítače. Jeho kinematograf měl ale vady, filmový obraz se na plátně třásl, acetylen svítil nedostatečně. Kočovná představení nepřinášela tolik peněz, aby se nová živnost uživila. Pak se Schächtl pohádal s dodavateli filmů a místními úřady. Navíc začal pociťovat, že už není mnoho míst, kde by diváci dosud promítání neviděli. Raný filmový průmysl se dostal do své první krize. Diváky už nebavilo koukat na krátké filmové výjevy ze života. Chtěli delší a zajímavější filmy s dějem. V květnu 1897 se Schächtl vrátil ke svému fotografickému řemeslu. Jeho manželka si nejspíš zhluboka oddechla, zatímco jeho společník ve fotoateliéru Jan Voseček poznamenal: „Škoda času, a tím i ztráta peněz.“
Prodal kinematograf
Táborák Ignác Schächtl se tedy nestal prvním občanem Čech, který v Čechách promítal filmy, i když na to měl jako první v Čechách licenci. Nicméně v promítání filmů v Táboře mu prvenství nikdo nemůže upřít. Od 1. do 8. března 1897 promítal v sále Střelnice a diváci byli nadšeni.
Nakonec kinematograf prodal. S vysokou pravděpodobností ho od něj koupil český průkopník kinematografie Viktor Ponrepo, majitel prvního stálého kina v Praze. Svůj biograf si v roce 1907 otevřel v domě U Modré štiky, který měla předtím pronajatý Schächtlova matka. Náhoda?
