Obdivoval jsem schopnost Německa nebát se (oni také nekradou) a pozvat do své stabilní ekonomiky a téměř stabilní společnosti stovky tisíc uprchlíků. Byly mi sympatické zástupy obyčejných Němců, kteří vítali potleskem první desetitisíce válečných utečenců ze Sýrie a odjinud na nádražích, fandil jsem médiím, jež vsadila na zobrazování humanity a nebála se odsoudit nácky, xenofoby a také Česko, Maďarsko a Polsko za odmítání pomoci lidem ve zjevné nouzi.
Situace, ve které Němci víc než naivně prohlásili: „Přijmeme všechny utíkající Syřany“, se bohužel nemohla nevymknout kontrole. Již pár dní po tomto vzedmutí lidskosti živené starou vinou zavřelo také Německo své hranice. Což, jak tuším, nevyřeší vůbec nic.
Už mnoho let píšu články s tematikou transformace. V nich tvrdím, že proměna se neděje jen tak, na nějakém ezoterním dýchánku, kde přijmeme to pozitivní a odvrhneme to negativní. Z konstelací víme, že sama myšlenka rozdělení na dobro a zlo vede k nekončícímu boji, zklamání a nutné prohře toho, co jsme prohlásili za jediné správné – jednoduše protože zlo vždy patří „do party“, tedy k nim, k nám, ke mně samému. Tma a světlo jsou relativní veličiny, nezávislé na našem bažení po prvním a zavrhování druhého. Transformace je vždy provázena chaosem a bolestí, pouze na jejím začátku netušíme, odkud tento chaos přijde.
A tak jsem ještě před několika lety pozoroval do výše šplhající se ceny ropy a počítal s energetickým kolapsem společnosti. Ropa spadla na 45 dolarů za barel a zdá se, že ten první chaos, jenž dosud víceméně stabilní Evropu masivně zasáhne, bude spíš strukturního než energetického charakteru. Konflikty, které jsme – a zde si jsem zcela jistý – sami vyvolali exportem „našich západních hodnot“ a importem „jejich“ práce, ropy, nerostného i jiného bohatství, mají za následek rozvrácení dezorientovaných společností, z nichž pak k nám (kam také jinam?) míří taková vlna uprchlíků, kterou naše společnost prostě nemůže integrovat. Zároveň – a to je naše past – nemůžeme uprchlíky odmítnout, aniž bychom se vzdali právě těch hodnot, na nichž je naše společnost vybudovaná. Dalo by se tedy říci, že současná situace pouze dokazuje zákon karmy – následky našich vlastních činů nás potkávají rychleji, než bychom chtěli.
Před koncem levelu
V mnoha článcích, které jsem v minulých několika měsících četl, zkoumají moudří i méně moud ří autoři příčiny současné nestability. A nacházejí je v mnoha dílčích aspektech: ve vývozu zbraní, za mocenskými zájmy USA, Ruska, EU, Izraele nebo třeba i Číny, v agresivitě islámu, v dekadenci a úpadku „starého světa“ či krizi kapitalismu. I zde je realita mnohačetná, multikauzální. Jedno vysvětlení současného vzrůstajícího chaosu mi ale chybí. A divím se, že ještě žádný autor na tento aspekt nekontrolovatelnosti a přílivu nového do našeho, ach tak uspořádaného starého světa nepoukázal. Tato příčina se jmenuje „Grummet“.
Grummet je podle bavorských iluminátů posledním stadiem cyklického vývoje každé společnosti, jež ji navrací zpět do chaosu, z něhož povstala a do kterého se nutně musí navrátit, než se může posunout do dalšího cyklu. První tři stadia tohoto cyklu vycházejí z hegelovské teze, antiteze a syntézy.
Druhá senoseč
Ta první je nazývána Verwirrung, tedy Zmatení, prvotní prapolívka, ve které plavou kvarky, atomy a molekuly, zrovna tak jako jednotlivci, rody či kmeny… Svět ani společnost se ještě neustanovily.
Následuje Zwietracht čili Rozkol, který se objevuje ruku v ruce s etablováním vládnoucí skupiny nebo třídy ve formující se společnosti. Tato skupina se stará o nastolení řádu, čímž proti sobě popudí ty, kteří nevládnou, neboť tito poznají, že řád vždy zvýhodňuje ty, kteří ho definují.
Boj vládnoucích s ovládanými má za následek objevení se třetí fáze vývoje, zvané Unordnung – Zmatek. Ten je důsledkem pokusů o obnovení rovnováhy, pokusu o opravení přirozené (a přírodní) nerovnováhy skrze nepřirozené (a přírodě cizí) elementy a procesy. Příkladem zde budiž klasická medicína, dávky v nezaměstnanosti, dotace EU a podobné „vyrovnávací“ pokusy.
Čtvrtá fáze, Beamtenherrschaft (Byrokracie), představuje jakési prázdné čekání na změnu poté, co pokus o vyrovnání nevyrovnatelného ztroskotal. Je to klid před bouří, impotence před smrtí. Tato fáze je charakterizována naprostým nedostatkem vizí, nápadů a fantazie, není v ní chuť na nové, na dobrodružství, postrádá odvahu riskovat. Korupce bují a nikdo nepřechází ulici na červenou. V této fázi se celý západní svět a jmenovitě Evropská unie nachází už delší dobu.
Poslední fáze nese nepřeložitelné jméno Grummet. Toto staroněmecké slovo původně označovalo druhou senoseč, otavu. V souvislosti s naším tématem bychom mohli použít anglický termín „final cut“, finální řez nebo zásek. Byrokracie se udusí ve svých papírech a proud chaotického, neuspořádaného života si prorazí cestu skrze všechny hranice, překážky a předpisy. Milionové davy překonají mořské úžiny na tisíci malých člunech, přelezou přes narychlo postavené žiletkové ploty, projdou neuhlídatelnými hranicemi a převalí se přes bavorské policisty, kteří jim zcela v souladu s politickou korektností chtějí pomoci s vyplněním žádosti o azyl.
Tyto davy nečekají, až se ampelmännchen na přechodu pro chodce změní z červeného na zelený. Nemají papíry v pořádku. Nechovají se v souladu s bezpečnostními předpisy. Nejsou proočkováni. A neohlížejí se na politickou, náboženskou nebo sociální korektnost. A tím, drazí moji spoluobčané, mají nás, onu západní, byrokratickou a až na zanedbatelné výjimky spořádanou společnost zcela v hrsti. Jen jsme netušili, že Grummet přijde tak brzo.
Článek vyšel v časopisu Formen
