Jaromír Konečný, náš zakazovaný spisovatel v Německu | E15.cz

Jaromír Konečný, náš zakazovaný spisovatel v Německu

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V Německu mu vycházejí knihy po tisících, doma jej prakticky nikdo nezná. Bývalý čistič kanálů Nové Huti Klementa Gottwalda slaví v Německu úspěch se svými povídkami. A to i proto, že ho občas někdo zakáže.

Jak k tomu přijde, že člověk začne psát povídky?
Já je psal odjakživa. Vlastně od první třídy. Ve dvanácti jsem napsal pro mámu takovou neslušnou kriminálku. Byla tak neslušná, že jsem ze ni dostal na dva týdny domácí vězení. Své povídky jsme četl i na lyžáku ve škole, jednu jsem dokonce poslal do Dikobrazu. Odepsali mi, ať ji někdy dobře schovám, a ať ji nikomu neukazuji. A ať čtu víc klasiku. Tak dopadl můj jediný pokus něco zveřejnit v socialistickém Československu.
To bylo ještě v Ostravě?
Ano. Ostravu jsme začal poznávat v patnácti letech, kdy jsme tady chodil na chemickou průmyslovku a každé ráno seděl v hospodě U Křižánka. Dětství jsem prožil v Brušperku.
Ty sis později koupil v Petřkovicích dům, který je ústředním místem románu Moravská rapsodie. Jak k tomu došlo?
Po absolvování průmyslovky jsme na pár měsíců nastoupil na Novou huť, jenže přišel povolávací rozkaz. Narukoval jsme do Košic, a tam za mnou přišli, jestli nechci pracovat v Africe. Samozřejmě jsem okamžitě kývl.
Afrika? Co jste tam dělali?
Omnipol prodával do Libye naše letadla Albatrosy, Češi tam měli letecké školy. A já tam plnil letadla kerosinem. Až v Libyi se mi otevřely oči. Ještě do svých dvaceti let jsem socialismu a komunismu celkem věřil. Táta byl komunista. V Libyi stačilo koukat, co se tam děje.
Jaký byl návrat?
Na knížce jsme měl našetřeno asi půl milionu. Peníze jsme dostávali v Libyi v bonech a tam je nebylo za co utratit. Tak jsem koupil ten dům v Petřkovicích, hned pod Landekem. Žili tam hašišáci ze Spolku, horníci kolem nás chodili ráno do práce.
Jaké jste měl tehdy plány?
Myslel jsem si, že budu v Praze studovat filozofii, ale místo toho jsme opět nastoupil v Nové Huti . Čistil jsme kanály na hlubinkách. Co se stalo s penězi z Libye?
Ty jsem stačil propít během roku a půl. Seděli jsme třeba v Porubě v Bohemce a napadlo nás, že bychom potřebovali auto. Tak jsme jeli do Tuzexu do Prahy a tam za mé bony koupili Škodu 120 L. Já ani neměl řidičák. Kdo pak chtěl auto, stačilo, aby zašel do Bohemky a já mu hodil klíče. Auto jsme pak hledali zaražené v různých sloupech.
Kdy přišel ten nápad s emigrací?
To můj kámoš Olda. Seznámili jsme se s holkou, co pracovala v Čedoku. Ta nám sehnala dva zájezdy celou Evropou až do Anglie. Museli jsme jí přísahat, že neutečeme. Přísahali jsme, oi když jsme věděli, že tam zůstaneme. Zkoušeli jsme žádat o azyl v Anglii, tam nás vyhodili, stejně nás vyhodili i z amerického velvyslanectví. Nakonec jsme zůstali při cestě zpátky v Německu.To byl rok 1982.
Jak se tehdy v Německu nově příchozím žilo?
Rok jsem byl na lágru v Bavorsku. Sehnal jsme si práci umývače nádobí. Šestnáct hodin denně, šest dní v týdnu. Šílené. Pak mi poradili, že existují stipendia na studium němčiny a já s pomocí různých stipendií i vystudoval. Doktorskou práci jsem psal o vzniku genetického kódu. Pět let jsme pracoval jako docent v Mnichově na univerzitě.
Pak ovšem nastal zlom.
To jo. Přišel jsem domů a oznámil ženě, že bych se chtěl živit jako spisovatel. Manželství skončilo.
Píšete česky nebo německy?
Německy. Potřebuji totiž publikum. Ať už ve škole, nebo když jsme četl své věci hašišákům na baráku v Petřkovicích. Navíc po letech v emigraci jsme ztratil jazyk. Kolik jste toho vydal?
Asi deset knih. Ty pro dospělé vycházejí v malých nakladatelství, ale ty pro mladé od čtrnácti let vydávají největší německá nakladatelství. Kolem vaší poslední knihy Hry na doktora se zrodil skandál
Bylo to letos na jaře. Zakázali mi, abych z ní četl ve školách. Vyšel o tom článek v Der Spiegel. Během týdne se prodalo deset tisíc výtisků knihy. Na You Tube s mým čtením, kde se lidé dívali po stovkách, se nyní dívají po tisících. Díky zákazu jsme tak udělal kariéru.
Uživí vás psaní dobře?
Uživím se knížkami pro mládež a především svým vystupováním. Říkám tomu literární kabaret: Jen v listopadu jsem měl v Německu 25 vystoupení. Během čtení lidé chtějí zábavu. Nejde si jenom tak sednou za stůl a něco tam překoktat. Čím to je, že vás v Česku skoro nikdo nezná? Nechystáte se prolomit hranice?
Už na to kašlu. Česky mi vyšel Hip hop a smuteční marše pro mladé a Moravská rapsodie. To mě moc těší. Ale skoro nikdo mne nechtěl vydat. Já si v Mnichově hraji na Čecha z povolání, dělám tam české večery, kde zvu české autory a tady mi skoro nevydají knížku. Někdy je z toho člověku a smutno.
Jaký byl vlastně návrat do Československa po roce 1989?
Po roce 1990 jsi potkal úplně stejné lidi jako dřív. Na těch osm let se tady úplně zastavil čas. O čtyři roky později už byli lidé jiní a teď už nepoznáš skoro nikoho. Časy se naprosto změnily.
A co barák v Petřkovicích?
Jednou jsem kolem něj projel. Mám stále německé občanství, takže se mě restituce netýkají. Přestože jsme dům tehdy zaplatil svými vydělanými penězi.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video