Českobudějovická hokejová legenda. Trojnásobný vítěz slavného Stanley Cupu. Dvojnásobný mistr světa či stříbrný medailista na zimní olympiádě v Innsbrucku z roku 1976. Všechny tyto indicie pasují jen na jediného člověka, a to na brzy šedesátiletého Jaroslava Pouzara. Ten měl už dávno v hlavě nápad, že postaví hokejovou halu zejména pro začínající sportovce.
A v současné době dostává jeho idea reálné obrysy, protože v českobudějovických Čtyřech Dvorech vyrůstá nový zimní stadion Hokejové centrum Pouzar. Stadion, který by měl podle jeho autora hlavně sloužit mládeži, aby se neflákala po nocích, nenudila se a nefetovala.
Jak jste na tom se stavařinou, když jste se rozhodl pro stavbu nového stadionu?
Postavil jsem si profesionální „hokejový tým“ odborníků, který se skládá z architekta, technologů, finančníků a právních odborníků. Přenesl jsem na ně svou vizi, která vychází z odborných poznatků, které mám ze svého působení z hokejových center v zámoří a Evropy. Takže mám na to odborníky, kteří se o projekt a stavbu starají.
Ale chodíte se občas podívat, jak práce pokračují?
Samozřejmě, chodím. Hlídám si, aby nás neopustil selský rozum a stavělo se podle mé vize, a to se zatím daří.
Kdy vás napadlo, že byste mohl začít stavět zimní stadion?
V hlavě jsem měl podobný nápad už opravdu dlouho, ale pak jsem onemocněl. Přišla leukémie, takže jsem o hokejové hale přemýšlel dost i v nemocnici. Potom jsem si řekl, že bych mohl dát stavbu dohromady a sehnal jsem k tomu i tým lidí, který by uměl postavit moderní zimní stadion. Ostatní už znáte. Původně jsme si mysleli, že budeme stadion jen pronajímat veřejnosti anebo jiným týmům. Ale přidal jsem k tomu i mládež, když jsem založil nový klub HC Českobudějovičtí lvi. Cíl je hrát i juniorskou extraligu, zhruba tak do deseti let.
Přicházelo v úvahu i jiné místo než v areálu bývalých kasáren?
Ano, měl jsem dohodnutý pozemek na Dlouhé louce u bývalé ploché dráhy, ale tam prý má postavené sruby Junák. Hledal jsem proto nový pozemek a spojil jsem se s firmou, která měla dřív v pronájmu Čtyři Dvory. Nakonec mi zde dovolili projektovat plánovanou halu.
Nemyslíte si, že na město České Budějovice jsou dvě hokejové haly moc?
Chci spíš stavět ještě jeden stadion. To znamená, že si nemyslím, že je v Budějovicích moc zimních stadionů. V porovnání s podobnými městy v zahraničí je jich tu málo. Mám vypozorováno, že spousta hobby klubů jezdí třeba do Soběslavi nebo do Krumlova místo toho, aby si zahrály tady doma. Proto se domnívám, že je v Budějovicích opravdu málo prostoru pro hobby hokej. Přestaly k nám jezdit i týmy z Rakouska či Německa, které tu hrávaly. Těmto klubům chceme naši halu nabídnout, abychom ji naplnili a byli soběstační.
Jak je těžké sehnat na podobnou akci peníze?
Dost mě mrzí, že všechny zajímají peníze, ale podstata mé myšlenky se vytrácí a moc nikoho nezajímá. V této chvíli vám mohu potvrdit, že jednoduché to nebylo. To je vše, co k tomu chci říci.
Kdy by se měli první hokejisté sklouznout po novém ledu?
Na podzim by se mělo začít bruslit, tak nám držte palce.
A kolik diváků se vejde do haly?
Zatím je projekt naplánován na do zhruba dvou set lidí. To nám zatím stačí. Ale pokud tady budou chtít hrát své zápasy ligové týmy, například David Servis, budeme samozřejmě přemýšlet o zvýšení kapacity.
Koncem ledna oslavíte jubileum, bude vám šedesát let. Chystáte nějaké oslavy?
Chystám, pozval jsem si pár přátel, které rád uvidím. Takže na narozeniny si dám vlastně sám dárek, splním si sen.
Pozval jste i vaše spoluhráče, jako je Jarri Kurri s Waynem Gretzkym?
Všechny informace jsem posílal našemu bývalému manažerovi, aby mi na ně poslal e-maily. Uvidíme, jestli se mi to povede. Kurrimu jsem pozvánku posílal, ale co já vím, třeba už nemám jeho aktuální e-mail. Jediné, co mám od Jarriho Kurriho, je vizitka z olympiády z Vancouveru s pěti kruhy a e-mailovou adresou. Samozřejmě bych byl moc rád, kdyby dorazil. Ale mně bude stačit, když přijedou ti, kteří mi se stavbou pomáhali.
A když se ohlédnete zpátky, jak byste zhodnotil těch šedesát let.
Po sportovní stránce si myslím, že moje kariéra byla velice úspěšná a vzpomínám na ni opravdu hodně rád. Až do mých jedenačtyřiceti let jsem aktivně hrál hokej, pak pracoval v Motoru a snažil se, aby to fungovalo. Samozřejmě, že pak na období mé nemoci rád nevzpomínám. Protože to nestálo vůbec za nic. Dodnes pociťuji následky, blbě vidím, pořád mám rýmu, občas horší rovnováhu a jezdím i do nemocnice na antibiotika. Pořád se s tím nějak plácám, ale zvládám to. Prostě mám už svůj věk, to k tomu patří. I když si myslím, že si to nezasloužím, ale s tím už nic nenadělám, a tak se tím netrápím.
Ale na opačné straně je stadion a dobrý pocit z něj.
Mám ohromnou radost, že se mi a mému týmu povedlo zahájit stavbu. Chceme tady dělat hokej dobře a podle toho, jak si to představuji. Hlavně si přeji do našeho projektu dostat děti, chci tímto způsobem bojovat proti dětské šikaně, hazardu, drogám a podobným věcem. Nejen hokejem budeme krmit naše děti, ale chceme, aby z nich vyrostli slušní lidé.
Čerpáte také ze svých zkušeností ze zámoří, tam jsou přeci jen v práci s mládeží o pár kroků dál.
V zámoří jsou podobné stadiony běžné. Ale fungují tam většinou na komerční bázi, o děti se v Americe a Kanadě starají úplně jiné organizace. Ale je pravda, že jsem se za mořem setkal s tím, že podobné věci jsou ekonomicky udržitelné. Takže my se chceme kromě péče o děti zaměřit i na mládež ze sociálně slabších rodin. Chci, aby děti ze sídlišť také měly šanci hrát hokej. Podívejte se, kolik dnes stojí právě hokej, fotbal, všude děti musejí rodiče vozit, platit tisícové příspěvky za rok. To je pro některé z nich veliká zátěž, takže chci sehnat takové prostředky na mládež, aby například děti dostaly výstroj zadarmo a rodiče pak platili jen minimální příspěvek.
Dalo by se říci, že stavba hokejové haly a podpora mládeže je váš životní sen?
O tom už přemýšlím více jak deset let. Sice to můj životní sen asi není, ale jsem moc rád, že se mi daří přibližovat moji vizi k realitě. Kromě toho bych rád nastartoval na jedné základní českobudějovické škole program hokejových tříd. Ale hlavně si myslím, že v současné době, kdy se zakládají nejrůznější nadace na nemocné či postižené děti u nás nebo v Africe, se na jedno zapomíná. Nikdo se už totiž nezajímá o naše zdravé děti, co dělají. Rád proto najdu korunu na sociálně slabší děti, protože i ony si naši podporu určitě zaslouží.
Jak jste na tom s hokejem, koukáte se ještě například na zápasy NHL či vašeho bývalého Edmontonu?
Akorát jsem se teď koukal na New York Rangers, jak hráli proti Jágrovi na otevřeném stadionu. Ale jinak sleduji zápasy spíše večer, když je dávají. Sice mám k Edmontonu pořád kladný vztah, ale už je to pro mne cizí mužstvo. Vím, že mne tamní obyvatelé pořád znají a vzpomínají na mě, ale hráči jsou už úplně jiní, stejně jako vedení klubu. Našemu bývalému manažerovi jsem nedávno i volal a zval jsem ho na položení základního kamene. Ale nepřijede, má jiné povinnosti. Doufám, že přijede na kolaudaci. Byť s nimi pořád udržuji kontakt, tak jsem v Edmontonu byl naposled v roce 1997. Jsem ale moc rád, že si na mě pořád pamatují.
