Jaroslav Prášil: profesor s kolovrátkem

Pracovna profesora Jaroslava Prášila na Fakultě umění a designu ústecké Univerzity J. E. Purkyně člověka vrátí o sto let zpět. Najdete tu vřeteno, kolovrat i paličky na vyrábění krajek. K dovršení atmosféry profesor Prášil přinese v poctivém porcelánovém hrnku modrý čaj ze slézu. „Vypadá jako iron, ale je dobrý na dýchací cesty,“ říká.
Pro Jaroslava Prášila je to typické. „Lidovým řemeslem je zaplavena nejen jeho mysl, ale také jeho chalupa, rozlehlé stavení bývalého pěstitele chmele,“ prozradil na něj etnolog Stanislav Brouček.

Od pěstování po krajku

Na chalupě tráví Prášil polovinu svého času. Právě tady vznikají jeho paličkované náramky a jiné originální šperky. „Vše si dělám sám a ručně. Od pěstování lnu přes jeho odsemenění, rosení, lámání, vyčesávání a spřádání na kolovratě až po paličkování. Jinak to ani nejde. O len už dnes u nás nezavadíte, i když je to jedna ze základních surovin,“ říká Jaroslav Prášil.
Vztah k lidové tvorbě získával už v dětství. Jako poválečné dítě narozené na průmyslovém Střekově prodělal zápal plic i záškrt a na radu lékařů pak na každé prázdniny odjížděl k příbuzným do vesničky Hnátnice v podhůří Orlických hor. „Dohromady jsem tam prožil přes dva roky života a ovlivnilo mě to na celý život,“ poznamenal Prášil. První kolovrat si koupil na inzerát už jako student druhého ročníku Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. „Padl na to můj celý měsíční rozpočet,“ vzpomíná umělec. V Podorlicku a také Podkrkonoší, kam stále jezdil, v té době zůstávaly opuštěné chalupy rolníků plné zemědělského náčiní. Vochlice, trdlice, cepy. Tak se rodila Prášilova sbírka. Navštěvoval sice ateliér sklářského výtvarnictví, rád se však chodil dívat na spolužačky z ateliéru textilu, které paličkovaly krajky. Nakonec se začal učit paličkovat také.
„Když jsme byli s profesorem Prášilem na veletrhu Regiontour, bylo to pozdvižení. Prý, pojďte se podívat, chlap, který paličkuje a sedí za kolovratem!“ směje se šéf skanzenu v Zubrnicích František Ledvinka. Jaroslav Prášil se ale brání tomu, že paličky do mužských rukou nepatří. „V podhůří v zimě paličkovali i chlapi. Dokonce jsem se dočetl, že paličkovali i námořníci, aby se při plavbě nějak zabavili,“ tvrdí.

Studium pletení košíků

Omezit tvorbu Jaroslava Prášila na paličkování by bylo velké zjednodušení. Kombinuje materiály, tiskne grafické listy, ale také plete košíky a pomlázky. „Už na studiích jsem chodil do Šárky, v chráněné zóně kradl proutky a pak se z nich snažil něco vytvořit. Nebylo to jednoduché. Zkušenosti s tím už měl málokdo a literatura neexistovala,“ říká Prášil.
Nakonec začal pletení z proutků učit sám. Například Radima Váchu, který nyní plete košíky na jarmarcích a historických trzích. „Studoval jsem sousední Ateliér keramiky a porcelánu a často chodil z dílny až pozdě večer. Profesor Prášil tam ještě seděl a pletl košíky. Přišlo mi, že je osamělý, a taky jsem si chtěl od své přesné milimetrové práce odpočinout u něčeho uvolněnějšího, přírodního,“ vzpomíná Vácha. Když Jaroslava Prášila požádal, jestli by se u něj nemohl učit plést košíky, uslyšel prostou odpověď: „Vezmi si pruty a můžeme začít.“ „První dno jsem odložil, protože jsem s ním nebyl spokojený, a začal dělat nové. Tím jsem si ho myslím získal. Jdeš na to metodicky, řekl mi,“ pokračuje Vácha. Většina studentů totiž chtěla mít hned celou ošatku. „Myslel jsem si, že budu dělat vysoké umění a design. Nejvíc, co jsem si ze studií odnesl, bylo nakonec pletení košíků u profesora Prášila,“ dodává Vácha, který nyní pracuje jako památkář.