Jason Clarke: Na Everestu bych umřel během deseti minut
E15: Bylo natáčení o tragickém výstupu na nejvyšší horu světa náročné?
Ano, někdy jsme museli vstávat ve čtyři hodiny ráno, dát si čaj a tři hodiny někam lézt, abychom se dostali na plac, než vyjde slunce. Na plac ve výšce 4200 metrů, což není moc sranda. Ale užili jsme si to. Žili jsme spolu, jedli spolu, brodili se spolu sněhem. Šlo o jedno z mála natáčení, kdy všichni bydleli pohromadě.
E15: Kde všude jste ještě natáčeli?
V Dolomitech, v Římě i v Londýně. Tam jsem si to taky užil, protože jsem velký fanda Arsenalu. Mimořádný byl ale hlavně čas strávený s Nepálci v jejich zemi.
E15: Podíval jste se i přímo do Himalájí?
Ano. Natáčeli jsme v chronologickém pořadí a pár scén jako ta s klášterem nebo s jaky vznikaly přímo tam. Letěli jsme do Káthmándú, vyšli do základního tábora. Teda dostali jsme se těsně pod něj, já tam potom vyletěl záchranářským vrtulníkem.
E15: Nechtěl jste si pak vyjít až na vrchol?
V tom vrtulníku jsem se dostal do výšky 7000 metrů. Vypadalo to tam krásně, všude měkoučký sníh nedotčený lidskou nohou. Dokonce jsem se vyklonil z okýnka, samozřejmě se zapnutým pásem. To bylo úžasné. Ale že bych pilotovi řekl, vysaďte mě, já se projdu? Ne, umřel bych tam během deseti minut. Ale cítíte tam to pnutí, které lidi na Everest táhne.
E15: Co vás táhne k rolím, které si vybíráte?
Záleží, co chci zrovna dělat, kam se chci vydat emocionálně. A také co jsem nedávno dotočil, jaké stránky sebe sama chci objevit, jaké zkušenosti chci zažít, s kým chci pracovat. Herectví je extrémní věc, žijete v okamžicích, sedíte a čekáte, pak ožijete. A život je krátký a svět velký.
E15: Máte nějaký osobní Everest, něco, co chcete v životě dokázat?
Já chci hlavně vychovat dobře své děti. Žít dlouho a šťastně a udržet si zdraví. Celkem prosté.
E15: Robu Hallovi se tohle nepovedlo, svou dceru, která se narodila dva měsíce po tragédii, nikdy neviděl. Jaké bylo hrát skutečného muže, který na Everestu na jaře 1996 zemřel a nikdo přesně neví, jak k tomu došlo?
Byla to velká zodpovědnost. Robova dcera Sarah přijela na premiéru na festivalu v Benátkách, stejně jako jeho žena Jan nebo horolezec David Breashears, který objevil Robovo tělo. Existuje video s Jan pár dní po katastrofě a na něm vidíte těhotnou žena na pokraji nervového zhroucení. Dnes má 19letou dceru, které musela jejího otce sama představit. To je velká tíha. Musíte pak vybalancovat fakt, že hrajete ve filmu, s faktem, že hrajete člověka, který tam opravdu zemřel. Ale každý se nakonec musel smířit s tím, že jde o film, i Jan. Postavy jsme nijak nepřikrášlovali. Pokud ty události znáte, víte, jak jsou komplexní a kolik detailů vedlo k tomu, co se stalo. Baltasar Kormákur vše dokázal zpřehlednit a nechat v příběhu jeho srdce. Dostal do něj nejen působivost Everestu, ale i hloubku vztahů mezi těmi lidmi, jejich naději i smutek.
E15: Věděl jste o té katastrofě už před filmem?
Pamatuji se, když se to stalo, v Austrálii se o tom mluvilo všude ve zprávách. Všechny udivilo, že tehdejší technologie umožnila, aby umírající muž řekl z Everestu sbohem své těhotné ženě na Nový Zéland. Taky všichni přemýšleli, jak takové rozloučení vůbec zvládl. Hrál jsem tehdy v divadle a pamatuju si, jak nám všem naskočila husí kůže, když jsme o tom četli. Pak jsme tu kauzu sledovali jako detektivní příběh. Lidi nechápali, jak k té katastrofě mohlo dojít. Četli jsme knihu Johna Krakauera, pak knihy dalších účastníků, z nich si skládáte, kdo kdy kde byl. Byli jsme tím trochu posedlí. Na Novém Zélandu se o tom ale potom už moc nemluvilo. Nikdo tam nepsal knížky, nevystupoval v talk show, Jan žila dál, stala se doktorkou, vychovala dceru. Robův kolega Guy Cotter převzal jeho firmu Adventure Consultants, průkopníky soukromých expedicí na velké hory, a znovu vybudoval novozélandské horolezectví.
E15: Setkal jste se na Zélandu s Robovými příbuznými?
Ano. Jel jsem tam, Jan měla zrovna narozeniny, tak mě vzala na večeři. Robův bratr se mě během ní velmi napřímo zeptal, proč chci hrát jeho bratra. Snažil jsem se mu vysvětlit, proč si myslím, že tento příběh stojí za to dát do filmu, a proč mám pocit, že my jsme ti praví, abychom to udělali. Je to tvrdý muž, živí se jako detektiv na oddělení vražd. Nakonec mi napsal hezký email. Do Benátek na premiéru pak přijelo hodně Robových příbuzných. To o jejich rodině a o tom, jak jsou semknutí, hodně vypovídá. Myslím, že i díky filmu pochopili, čím si tehdy prošla Jan. Všichni byli velmi dojatí.
Autorka je spolupracovnicí redakce
