Jazz zůstává ve zdech domů, říká Linka

S nadhledem světoběžníka se kytarista Rudy Linka už páté léto vrací do Čech, aby vozil domů jazz. Postrádal ho tady natolik, že v devatenácti letech emigroval do Švédska a pak se usadil v Americe. Vypracoval se tak, že ho prestižní časopis Down Beat Magazine zařadil mezi deset nejlepších jazzových kytaristů světa.

Muzikantské ručičky si ale moc nešetří. Když odloží kytaru nebo si dá pauzu od příprav festivalu, natáhne rukavice a nosí na Šumavě pytle s cementem, brousí strop nebo se snaží přelstít červotoče.

Kromě toho, že do Čech jezdíte hrát a organizovat jazzový festival, zvelebujete staré jihočeské stavení. Bydlíte v New Yorku – není to rozmařilost, že jezdíte na chalupu přes oceán?

Vzdálenost je relativní pojem. Muzikanti jsou pořád na cestách. Hlavně v létě je mnoho amerických jazzových hvězd na turné v Evropě. Tahle chalupa se může stát pevným bodem třeba mezi Mnichovem a Vídní.

Jak jste se dostal zrovna sem?

Nahrával jsem ve Vídni a měli jsme dva dny volno, tak jsem vyrazil na Šumavu projet se na kole. Jel jsem kolem domu s nápisem Na prodej. Byl zarostlý břečťanem, který milosrdně maskoval nedostatky. Čekal na blázna z Ameriky.

Čím se to projevilo?

Když jsem ji koupil, chalupa si oddychla a všechno se začalo bortit. Poprvé jsme otevřeli vrata a ona vypadla z pantů. Nebo ta potvora střecha, dvě stě let držela a mně se pak zřítila hned první zimu. Prostě si řekla: „Teď už můžu, tak spadnu.“ Oprava jde pomalu, naštěstí se můžu spolehnout na místní řemeslníky. Já sám dělám jen podřadné práce. Hotovo ale asi nebude nikdy.

Jako zatím pokaždé, budeme mít i letos v jižních Čechách nejvíc koncertů festivalu Bohemia Jazz Fest. K náměstí v Prachaticích a Českých Budějovicích nově přibude Tábor. Proč?

Všechno jsou to krásná náměstí, starobylá architektura je úplně fantastická. Lákalo mě propojit historii se špičkovou jazzovou hudbou, která prezentuje moderní a aktuální svět. Podle mě je to spojení naprosto přirozené. Prachatice jsou nejmenším náměstím ze všech, na nichž hrajeme, je to takový jazzový klub s otevřenou střechou a atmosféra tam bývá úplně úžasná. Tábor jsme letos vybrali nově i proto, že na radnici jsou lidi, kteří se nenechali odbýt a mají o naši akci opravdový zájem.

Proč celý festival pokaždé končí v Budějovicích?

Tady je největší náměstí ze všech, na nichž hrajeme. Nejvíc lidí sice bývá v Praze, ale i v Budějovicích je jich rok od roku víc. Náměstí je krásné a zaslouží si lepší využití než jen jako parkoviště. Dívám se na domy kolem a říkám si, ta hudba změní tato místa navždy. Když se děje něco dobrého, zůstane to ve zdech domů.

Dokonce tu předáte i cenu Bohemia Jazz Award. Je to náhoda, že právě tady?

Nic není náhoda. Minule cenu dostal kytarista John Scofield v Praze. Tentokrát ji povezeme do Budějovic, protože od začátku hrály na festivalu velkou roli. Máme tu velkého jazzového fanouška Jana Nedvěda, který festivalu i významně finančně pomáhá. Bývá tu naprosto úžasná atmosféra. Vždycky sem dáme něco speciálního, třeba minule kubánskou kapelu, při níž většina diváků tancovala. Doufám, že se bude tancovat i letos. Já se do Budějovic těším i proto, že tu zažívám úlevu danou posledním dnem festivalu. Už opadá stres, vnímám, jak je ta hudba úžasná a najednou mi připadá, že všechno dává smysl.

Cenu převezme saxofonista Joshua Redman. Proč právě on?

Je mladý, nadaný i inteligentní, o čemž svědčí i to, že jazz ho svedl ze slibné kariéry právníka. V roce 1991 zvítězil v respektované mezinárodní soutěži Thelonia Monka, což ho vymrštilo na úplný vrchol, na němž je dodnes. K naší ceně se navíc váže povinnost, že kdo ji získá, přijede si někdy v příštích letech znovu na tento festival zahrát. Strategicky to tedy musí být někdo mladý. Je to spojení užitečného s příjemným. Jen teď nevím, co z toho je příjemné a co užitečné.

O festival projevuje zájem čím dál víc měst, letos jste nabídku rozšířili vedle Tábora také o Telč. Hlásí se i stále víc kapel, teď máte poprvé hosty i z Francie a Dánska. V době, kdy se všichni zaříkávají finanční krizí, je to dost neuvěřitelné.

Letos je to daleko těžší než kdykoli předtím. Plno festivalů, které žily dvacet třicet let, se nekoná, protože se nenašli sponzoři. Ten náš má minimální náklady a všichni muzikanti na něj jedou hrát s vědomím, že se jedná o přátelskou službu. To je naše velké štěstí. Myslím, že program je tak fantastický, že na něm krize není vůbec vidět.

Jaké ohlasy vám dělají největší radost?

Nejvíc mailů dostávám z ciziny, kde se lidé ptají, jak koupit lístek, protože chtějí přijet na konkrétní muzikanty. Představujeme publiku naprostou špičku světového jazzu. Možná lidé tady v Čechách ještě ani nevědí, jak slavní hudebníci tady na festivalu hrají.

Co na to odepisujete?

Že vstup je zdarma, ať se prostě jen sbalí a přijedou. Takže ve městech, kam míříme, mají teď obyvatelé nejlepší příležitost pronajmout své byty a vydělat na tom. Ale já si myslím, že nejvíc vydělají, když si tu muziku poslechnou. Hudba je mezinárodní a jazz úplně nejvíc. Jen se mu otevřít.