Jdeme do Finále

Tak jako rok má jaro, léto, podzim a zimu, má i plzeňský kulturní kalendář své pevné body a jistoty. Jednou z nich je i filmový festival Finále, jehož čas právě nadchází. A to už popětadvacáté. První ročník se uskutečnil na podzim roku 1968. Že tu něco nehraje? Že mezi rokem 1968 a 2012 by se muselo konat ne pětadvacet, ale pětačtyřicet ročníků?

To máte tak. Bylo nebylo. Nebo spíš jednou bylo, podruhé nebylo. Tak by se dal popsat život plzeňské filmové bilanční přehlídky. Byla zplozena z euforie převratné doby, ale na svět přišla už v mrazivých časech bratrské okupace.

Ve chvatu stihla ještě druhý ročník. Hned na jaře 1969. Třetí vypadal jako kukaččí mládě. Na čtvrtý se čekalo dvacet let. Konal se v říjnu 1990.

Šestý ročník se ale uskutečnil až v roce 1993. V roce 1992 nebyl. Nepřijely sice žádné tanky ani nenastal politický převrat, ale docela prostě nebylo natočeno tolik nových filmů, aby měla jejich bilance nějaký smysl. V posledních ročnících se naopak organizátoři potýkají s tím, že filmů vzniká příliš.

A aby těch šmodrchanců kolem Finále nebylo málo, oněm pětadvaceti ročníkům neodpovídá pětadvacet udělených Zlatých ledňáčků, nýbrž třicet sedm. V některých ročnících ho totiž získaly filmy dva, v roce 1990 jich bylo dokonce dvanáct. A když už jsme u Ledňáčků - ačkoli má tahle cena podobu stejnojmenného ptáčka, původ názvu leží v názvu měsíce, kdy v roce 1968 začaly praskat politické ledy.

A název festivalu nesouvisí s tím, že jde o bilanční přehlídku, tedy o finále, kam se filmy mohou dostat. Je to, v šedesátých letech velmi módní, zkratkové slovo FIlmy NAšich LEt.

Marxističtí dějepisci učili, že dějiny lidstva jsou dějinami válek. V Plzni jsou dějiny státu a národa dějinami jednoho filmového festivalu.