Když někdejší systémový administrátor Národní bezpečnostní agentury a pracovník CIA Edward J. Snowden předal novináři z listu The Guardian informace o tajných programech ke sledování telefonické a elektronické komunikace lidí prakticky po celém světě, bylo jejich zveřejnění podnětem pro řadu lidí, aby si opět přečetli známý dystopický román 1984 od George Orwella. Prodej titulu – z něhož pochází známý výrok „Velký bratr tě sleduje!“ – se během čtyřiadvaceti hodin zvedl o sedm tisíc procent.
Také Češi mají svého Orwella. Román Jana Weisse Dům o tisíci patrech popisuje monstrózní Mullerdóm, kde každé patro představuje malé město (a neustále další přibývají), v němž vládne Ohisver, Muller a nad všemi obyvateli bdí Mullerovo oko. Když tento román v roce 1929 vyšel, měl asi málokdo tušení, že zanedlouho bude něco podobného možné, ba dokonce skutečné.
Obyvatelé velkých měst se podivovali, že v malých městech o sobě vědí jejich obyvatelé prakticky všechno, a pochvalovali si své soukromí. Koncentrace většího počtu lidí, kteří se od devatenáctého století stěhovali houfně do velkých měst za prací, k určitému soukromí či spíše anonymitě vedla. Něco podobného jsme mohli zaregistrovat i u nás, když se ve velkém stavěla paneláková sídliště a soused neznal souseda. Zde se ovšem setkáme s nezáměrnou anonymitou, soukromí vinou tenkých panelákových stěn mnoho nebylo. Mimochodem anonymita, tedy prostředek k zachování soukromí, by nikdy neměla být zaměňována za soukromí samotné. Tím je míněna určitá osobní či skupinová oblast, ať už hmotná, či myšlenková, z níž se mohou dostávat ven informace jen se souhlasem buď jednotlivce, či oné skupiny. A právě do této privátní oblasti se pod různými záminkami soustředí zájem státních i soukromých organizací.
Éra soukromí skončila
Bohužel, soukromí si uchovávat neumíme, někdy za to může naše lehkovážnost, jindy dobře zastřený nátlak nebo naše neznalost moderních technologií, jejichž možnosti daleko přesahují naše očekávání. Před několika lety výzkumníci z Kalifornie pořídili ze vzdálenosti asi šedesáti metrů fotografii svazku klíčů, které nechal majitel ležet na venkovním kavárenském stolku. Pomocí počítačového programu, který vytvořili, si pak nechali vyrobit jejich duplikát.
Tisknete si nějaký dokument, o jehož obsahu by nikdo nic neměl vědět? Pak to nedělejte na jehličkové tiskárně. Stačí si kvalitně nahrát její typický zvuk a pak nahrávku „prohnat“ počítačovým programem, ne nepodobným tomu, který umí přepsat do tištěného slova lidskou řeč. O těchto technologiích mnoho lidí neví, ale snad každý, kdo využívá sociální sítě, bude znát několik případů, kdy informace z nich byly zneužity třeba zloději, kteří se dozvěděli o plánované dovolené. Přesto je plníme informacemi o sobě a svém soukromí. Mimochodem, byl to právě zakladatel sítě Facebook Mark Zuckerberg, který proslul výrokem o tom, že éra soukromí skončila…
Můžeme také podlehnout v obchodním řetězci lákavé nabídce slev, které nám budou k dispozici, jestliže budeme používat jejich zákaznickou kartu. Stačí maličkost, vyplnit do příslušného formuláře údaje o své osobě. Zanedlouho se budeme divit, když nám domů začnou chodit různé nabídky od zcela neznámých firem.
Ceny pro Velkého bratra
O tom, co nám hrozí od státních a soukromých institucí (nikoli zatím jednotlivců, popřípadě detektivních kanceláří), svědčí výběr nositelů Big Brother Awards v české variantě. Ceny pro Velkého bratra (jinak též Soutěž o největšího slídila) už byly v minulosti uděleny například velkému obchodnímu řetězci za zavádění čipů (RFID čipy) do zboží umožňujících sledování pohybu zákazníka bez jeho vědomí nebo za bezpečnostní kamery v převlékacích kabinách.
Pravidelně ceny dostávají velká města za podporu a instalaci kamerových bezpečnostních systémů, aniž by byla daná jasná pravidla pro jejich využívání, popřípadě archivaci. Nositelem je i nejedna banka, která shromažďuje (nebo dokonce sdílí) databáze těch, kteří mají nějakou půjčku, a to i v případě, že ji v pořádku vyrovnali; navíc ukládají data o zákaznících, kteří měli zájem o bankovní služby, ale pak se rozhodli pro jinou variantu.
Mezi „oceněnými“ je i pražský magistrát v případě karty Opencard za nezabezpečené údaje a možnost sledování jejích nositelů nebo MPSV za projekt sKarty.
Laureátem se může stát i veřejný činitel za zavádějící výroky ve stylu „když nedělám nebo neříkám nic špatného, tak mi nemůže vadit, že jsem sledován“. V hledáčku poroty se ocitla třeba i společnost Amazon, která ve svém zařízení používá prohlížeč, umožňující sledování uživatele i jeho návyků, pochopitelně „v zájmu“ jeho samotného.
PRISM a Tempora
Jestli se ještě nikomu nazatočila hlava z toho, kolik informací o něm koluje po světě, ať se podívá na internet, kolik společností a jednotlivců nabízí třeba takovou základní službu na ochranu soukromí, jako je detekování odposlechů. Co na tom, že většina metod a zařízení, které se nabízejí, si nebude moci poradit s moderním profesionálním odposlechem. Pro nás je podstatné, že zájem o tuto službu odrážející se v množství jejích poskytovatelů vypovídá o situaci ve společnosti. Není se co divit. Dříve tajný, nyní díky Edwardu Snowdenovi už známý program jménem PRISM sleduje od roku 2007 elektronickou komunikaci v zájmových oblastech po celé zeměkouli.
Podobný účel má i Tempora zpravodajské agentury britské vlády. Program byl spuštěn teprve v roce 2012 a je tedy modernější a údajně i důkladnější. V rámci jeho programu se ukládají a analyzují jak informace z internetu, pochopitelně ve spolupráci s velkými internetovými společnostmi, tak telefonické hovory. Data jsou v rámci spolupráce sdílena s americkou NSA. Pro zmírnění obav z toho, že náš pikantní rozhovor s přítelkyní je nyní v rámci programu Tempora podrobně analyzován, zatím platí, že pokud v hovoru nebude použito klíčové „startovací“ slovní spojení jako třeba „zabít královnu“, bude ponechán bez povšimnutí.
Nezapomeňte na klíče...
Jak víme z naší politické scény, odposlechy fungují jako ta nejběžnější věc k narušení soukromí. Telefonní společnosti jsou navíc povinny uchovávat po určitou dobu údaje o kontaktovamých osobách, ale i rozhovory a zprávy. Firemní auta jsou sledována (veřejně i tajně) pomocí GPS a není problém tak sledovat i jednotlivce.
Jak se před Velkým bratrem, ať už je to kdokoli, co nejlépe chránit? Nejjednodušším řešením je nepoužívat telefon. Nikdo pak nezjistí vaši polohu, natož obsah hovoru. Nicméně to asi nebude to pravé. Musíme se tedy spolehnout na šifrování, jehož princip je sice jednoduchý, ale nikoli levný. Hovor je jednoduše digitalizován a zašifrován. V této podobě ho pak dostane příjemce, který má telefon s kompatibilním zařízením. To data rozkóduje a promění na hlas. Pro každý hovor je generován jedinečný šifrovací klíč. Můžeme zakódovat dokonce i SMS nebo e-maily.
Dalším problémem je internet samotný. Možnost, jak se stát prakticky anonymním uživatelem, poskytuje TOR (The Onion Routing). Využívá servery, které jej podporují a jsou rozmístěny po světě. Při jeho použití tak uživatel postupuje přes několik náhodných k tomu cílovému. Data jsou navíc šifrována, takže původního odesílatele není snadné identifikovat, i když to pochopitelně nakonec stejně jde…
Na webových stránkách je pak potřeba užívat nadstavbu síťového protokolu HTTPS, jež umožní zabezpečit propojení mezi prohlížečem a serverem před odposlechem, falešnými daty a umožňuje ověřit identitu protistrany. Byl to právě tento systém, který použili tvůrci nechvalně známého internetového drogového tržiště Silk Road. I když se anonymita jeho uživatelů zdála nedotknutelná, jeho tvůrce byl nedávno zatčen FBI a čeká ho proces.
Článek vyšel v časopisu Formen
