Je nejmladší parníkem v Česku. Slaví sedmdesátku

Kapitány Zdeňka Drahokoupila a Karla Mikšovského dělí dvě generace. Přesto jsou doslova na jedné lodi. Na palubě výletního parníku Vltava.

Řídit loď poháněnou parou je něco docela jiného než kormidlovat motorové plavidlo. A rozdíl není jen v řízení. Stát na kapitánském můstku parníku je prestižní záležitost.

„Už proto, že opravdové parníky zůstaly na českých řekách jen dva,“ vysvětluje kapitán lodi Karel Mikšovský.

Posádku Vltavy vede tři roky. Je devátým kapitánem v historii lodi, která v pátek 27. srpna oslaví sedmdesáté narozeniny. Na její palubu poprvé vstoupil už před dvaceti lety, tehdy ještě jako lodník.

Buržoazní přežitek

Pražská paroplavební společnost pokřtila Vltavu v roce 1940. I tak je v současnosti nejmladším českým parníkem. „Máme ještě o dva roky starší Vyšehrad. Jiný parník už v Česku nejezdí,“ vysvětluje ředitel Pražské paroplavební společnosti Dušan Sahula.

Dobu, kdy ještě nebyly vzácné, si pamatuje dlouholetý kapitán Vltavy Zdeněk Drahokoupil. „Když jsem v roce 1953 nastupoval k lodní dopravě, jezdilo po Praze třináct kouřících parníků,“ líčí Drahokoupil.

Za dalších dvacet let se stal kapitánem parníku Vltava. To už parní lodě mizely. Pro tehdejší politiky byly buržoazním přežitkem. „Parníky chátraly, potřebovaly nové kotle. Komunisté ale do nich investovat nechtěli. Raději je nechali sešrotovat,“ vysvětluje Zdeněk Drahokoupil.

V devadesátých letech se u kormidla začal střídat se svým následovníkem Karlem Mikšovským. Do důchodu odešel Drahokoupil před deseti lety. Při slavnostních plavbách ale s radostí oblékne uniformu a znovu se postaví na kapitánský můstek.
Chatařský pomocník

Vltava přežila díky několika velkým rekonstrukcím. Uhlí opraváři vyměnili za naftu. Před rokem se loď vrátila na vodu po dvouleté pauze, během níž měla získat původní vzhled ze čtyřicátých let. Přestavba stála třináct milionů.

Parník vozil výletníky nejprve do Štěchovic, později i pod slapskou přehradu. Dnes lodě plují nahoru po řece hlavně o víkendech, ale v minulosti tam jízdní řády posílaly Vltavu každý den.

Proti proudu stejnojmenné řeky se vydávali nejen výletníci, ale i Pražané, kteří jezdili k chatám na březích přehrad.

„Vozili jsme jim i stavební materiál, který tam neměli jak jinak dopravit. Řadu chat si tak postavili hlavně díky nám,“ dodává Drahokoupil.