Druhá manželka nechvalně proslulého Hitlerova společníka K. H. Franka bydlela ve starém Mostě v Gorenzově ulici. „Ramphold von Gorenz byl mýtickou postavou mosteckých dějin. Když husité dobývali město, postavil se na odpor proti Janu Žižkovi,“ sype z rukávu historické události mostecký archivář Martin Myšička.
Hříčky dějin jsou nevyzpytatelné. A souboje se mnohdy odehrávají až ex post. Není náhodou, že z Gorenzovy ulice je dnes Žižkova.
Právě v ní stávala vila uhlobarona Karla Blaschka, centrálního direktora soudobé Mostecké uhelné společnosti. „Měl dceru Annu Luisu, do které se zamiloval K. H. Frank,“ odemyká studnici příběhů ukrytých za zdmi archivu Martin Myšička.
Blaschkova secesní vila stála na konci Gorenzovy ulice. Při likvidaci starého Mostu se zřítila jako všechny ostatní domy v prach. Dnes po zahradě Blaschkových vede dopravní koridor do Litvínova.
Blaschek coby vlivná a zámožná osobnost fandil kultuře. „V září roku 1903 vznikl v Mostě divadelní spolek, který usiloval o postavení tháliiny kapličky. Předsedou se stal právě Karl Blaschek,“ vyhledal v dějinách zdejšího teátru dramaturg činohry Vlastimil Novák.
S příjmením Blaschek je téměř shodné Blažek. Osud si opět pohrává s jemnými, ale pikantními lahůdkami dějinných postav.
Blažek se jmenuje ředitel archeologického a památkového ústavu. A kde archeologové sídlí? Samozřejmě v Žižkově ulici. Jsou tedy sousedy pana Blaschka. Zajímavých sousedů měl ale víc. O pár bloků vedle ve stejné ulici bydlel ředitel pivovaru Josef Wilka. „Jeho vila je o něco mladší. Stavební povolení Wilke dostal začátkem září roku 1931 a už za osm měsíců bydlel,“ listuje skoro sto let starými úředními záznamy Myšička.
Atmosféra Gorenzovy ulice v podhradí Hněvína motivovala i slavného malíře a cestovatele Emila Uhla. Také on zatoužil v tomto místě žít a postavil tady vilu. Právě tu, ve které dnes sídlí archeologové. „Bohužel po něm nezůstalo vůbec nic. Nápis v dlažbě u hlavního vchodu identifikuje, že dům je z roku 1892. Emil Uhl je uvedený v projektové dokumentaci pro stavební povolení. To je všechno, co o minulosti vily víme,“ omlouvá se Jan Blažek.
Tajemná šifra nebo vzkaz do budoucnosti
Každá z těch starých vil, které jsou výkladní skříní tehdejších časů, má své neopakovatelné kouzlo. I když ti, kteří je dnes obývají, tvrdí, že jsou nepraktické, místnosti s vysokými stropy se těžko vytápějí, je v nich zima, chybí výtah a tak dále, v jejich zdech je cítit cosi neopakovatelného. Jejich génius loci.
Každá z nich za století vypadá uvnitř úplně jinak. Blaschek, Wilka, Uhl i další by asi zaplakali, jejich domov zmizel úplně anebo se z něj staly kanceláře. Místo starožitného nábytku je sektorový, místo zdobených lustrů zářivky.
Co ale zůstalo po století stejné a neměnné, jsou fasády těchto vil. Déšť sice smyl otisky prstů slavných, ale reliéfy, na které byli pyšní, jsou zachované. „Konec devatenáctého a počátek dvacátého století je charakteristický pro parádičky na zdech. Byly určitě hodně osobní, často s náboženskými motivy tváří a postav andělíčků. K jejich významu ale v archivu nic nenajdeme,“ poznamenává Myšička.
Archeolog Blažek dlouho pátral, co vedle reliéfů znamená na fasádě na dvou místech nápis L.S.R. se šipkami. Tajemná šifra? Vzkaz do budoucnosti? „Nic takového. Nakonec jsme rozluštili, že označují vstup do protileteckého krytu, který býval v naší kotelně,“ odhazuje iluze Blažek.
Secesní zdobnosti dal vale architekt Adolf Loos. „Prohlásil ji za zločinecké tetování a vrhnul se na čistý funkcionalismus, který se odrazil i v pozdější architektuře mosteckých domů,“ říká městský architekt Jiří Harant. Dodává, že nemá moc rád, když někdo po desetiletích hledá příčiny, proč ta nebo ona zdobnost vznikla. „Byla taková doba. A kdo měl peníze, chtěl mít barák co nejhezčí. Když dnes maluji projekt bohatému myslivci, chce mít všude parohy. Tak proč by tehdejší silně věřící bohatci neměli na fasádách tváře andělů?“ zvažuje nahlas Harant.
Tajemný zvěrokruh se slunečním symbolem
Zdá se, že příběhy reliéfů a jejich autorů upadly v zapomnění času. Možná tak dávají prostor pro vlastní fantazii. Zadívat se na kteroukoliv ze secesních vil pod Hněvínem je otevřenou knihou. Čitelný je reliéf na oblastním muzeu. Málokdo si však zvěrokruhu s dvanácti znameními všimne. Nad nimi bdí tvář vousatého muže. Ježíše Krista jako zosobnění Slunce?
„Zvěrokruh je součástí výzdoby průčelní fasády, kterou kdysi navrhli architekti Reinhardt a Schwarzer. Zdobné prvky odpovídají učebním oborům, vyjadřují zaměření budovy, která od roku 1913 sloužila jako reálné gymnázium,“ podotýká ředitelka Oblastního muzea v Mostě Libuše Pokorná.
Muzeum dnes v bývalém gymnáziu sídlí. „Před válkou byly v oblibě astronomické kroužky. Secese vyznávala návrat k přírodě, dvanáct slunečních znamení sem rozhodně patří,“ dodává Pokorná s tím, že zvěrokruh pravděpodobně kdysi určoval čas jako sluneční hodiny.
V torze vil, které po starém Mostě zbyly, chybí figury podpírající vstupy, znázorňující přírodní, historické motivy. Jediné dvě zůstaly na štábní vile bývalých kasáren. Dva rytíři v brnění. A pak honosný vojenský erb s ženskými motivy. „Parádně nazdobená kasárna věnovali tehdy jubileu Franze Josefa I. Dali si na nich záležet,“ poznamenává Pokorná.
Každý z těch starých domů je podanou rukou. Tiše a pokorně šeptá své příběhy, do kterých dává nahlédnout tomu, kdo se na chvíli zastaví, zadívá, zasní.
