Kdyby se ve sportu za věrnost vypisovaly prémie, on by dostal zřejmě tu nejvyšší. Hokejový útočník Hodonína Michal Hoza je už léta nedílnou součástí mužstva. V dresu Drtičů odehrál posledních šest sezon. Zažil horší i lepší roky. S „kacířskou“ myšlenkou opustit klub si ale nikdy nepohrával.
„V Hodoníně jsem se nenarodil, ale dnes už můžu bez obav říct, že jsem Hodoníňan. Bydlím tady, mám tu práci a na zdejší hokejový klub nedám dopustit,“ říká útočník, který nikdy nevynikal přesnou střelou. Jeho hlavní zbraní je úporná defenziva.
Třiatřicetiletý hráč je na jihu Moravy jako doma, hokejovou kariéru ale nastartoval o mnoho kilometrů dál. Ve Zlíně. V tehdejším Gottwaldově se poprvé postavil na brusle a nevedl si vůbec špatně. Za svůj buldočí styl hokeje si dokonce vysloužil několik pozvánek do mládežnických reprezentací. Trenéři totiž dobře věděli, že před nikým a ničím neuhne. „Takový hokej hraju pořád. Jsem prostě hráč na černou práci. Vždycky se mi líbilo, jak hraje Bobby Holík. Nikdy jsem s ním nemluvil, ale znám ho ještě z doby, kdy jsem byl v reprezentaci do šestnácti let, on byl totiž ve dvacítce,“ vzpomíná Hoza.
Díky dobrým výkonům ve zlínské juniorce jen málokdy chyběl v mládežnickém výběru své věkové kategorie. Logicky se tak dočkal přesunu do seniorského týmu Zlína. To se psala sezona 1995/1996. Tehdy devatenáctiletý Hoza dostal šanci od kouče Vůjtka v nadstavbové části v sérii s Litvínovem. „Hrál jsem s Petrem Leškou, v obraně byl tenkrát Patrik Hučko. Litvínov byl hodně silný, protože v kádru měl Reicheila i další hvězdy, které pak odešly do Ameriky,“ loví v paměti jména, která zná téměř každý fanoušek hokeje. „Ale bohužel to byl jediný zápas za chlapy v extralize, který jsem kdy odehrál,“ trpce vzpomíná hokejista.
Nešlo ani o to, že by na nejvyšší domácí soutěž nestačil. Téměř po celou kariéru se potýká se zraněními. Kvůli svému zápalu končil na marodce daleko častěji, než jeho spoluhráči.
Nikdo mu to nevyčítal. Trenéři věděli, že takového hráče v týmu potřebují, srdcaře, který se obětuje pro mužstvo. Nikdy totiž neměl hvězdné manýry. „Je to stoprocentní příklad tréninkové morálky, nasazení do zápasu, je to bojovník, ostatně to vědí všichni fandové. Hrozně nerad prohrává, vždycky šel do každého zápasu na doraz,“ myslí si o hráči Svatopluk Číhal, který Hozu před časem vedl v Hodoníně.
Jeden z nejhorších okamžiků kariéry zažil v roce 1997. Zlomil si kotník, což ho na několik měsíců vyřadilo ze hry. A co víc, nepříjemné zranění zbrzdilo jeho hokejový růst. „Tušil jsem, že na nejvyšší úrovni jsem asi skončil,“ vysvětluje Hoza. Podle Číhala ho úrazy stály velkou kariéru. „Kdyby se mu zranění vyhýbala, věřím, že by hrál nejvyšší soutěž. Extraliga by pro něj nebyla problém,“ soudí Číhal.
Hráč, který léta obléká hodonínský dres, měl dokonce obdivovatele v zahraničí. Zámořští agenti ho lákali na draft nejlepší soutěže světa – NHL. Jenže kvůli zraněním se Hozovi jeho velký hokejový sen nikdy nesplnil. „Zájem o mě měl i Slovan Bratislava. Mohl jsem jít ve stopách Nedomanského,“ vtipkuje Hoza. Přestupu do prestižního klubu se ale nedočkal. „Pak už to šlo se mnou spíš z kopce,“ podotýká smutně.
Ještě než zakotvil na jižní Moravě, platil spíše za hokejového světoběžníka. Hrál za Jindřichův Hradec, kde byl na vojně, Uherské Hradiště nebo za Hvězdu a Ytong Brno. Dvě sezony strávil i v Břeclavi. „Hrál jsem tam, kde o mě byl zájem,“ komentuje tehdejší situaci Hoza.
V roce 2004 to dokonce vypadalo, že jeho uvadající kariéra dostane nový impulz. Měl za sebou celkem povedenou sezonu, čehož si všimla brněnská Kometa. Štěstí mu ale opět nepřálo. Hoza se zase zranil. „Bylo to neštěstí. Kvůli poraněnému lýtkovému svalu jsem byl tři měsíce mimo,“ připomíná sportovec své další zranění.
Hned nato se ozval Hodonín a spojení Hoza – Drtiči trvá dodnes. „Jelikož působí v Hodoníně už hodně dlouho, tak je i vzorem pro ostatní hráče v kabině. Není to rozhodně hráč, od kterého se dá čekat nečestné jednání. Je docela perfekcionista. Jsme rádi, že ho máme,“ pochvaluje si šéfka Hodonína Jana Gajošová.
V oranžovo-modrých barvách nikdy Hoza neovládl klubové statistiky. Vždycky se držel toho, co uměl nejlépe. Poctivě bránit a vyhrávat souboje. „Když jsem něco pokazil, věděl jsem, že on to napraví. Michal je ztělesněná zodpovědnost,“ říká bývalý obránce klubu Radim Šťastný. I v letošní sezoně budou fanoušci na hráče s číslem osm spoléhat. Jak se ale zdá, bude to Hozův poslední hokejový rok. „Na Drtiče nezapomenu, ale už nejsem nejmladší. Je klidně možné, že v příští sezoně už hrát nebudu. Musím myslet na rodinu, potomka ještě stále nemám,“ uzavírá Hoza.
