Jediný džínový velorex v republice odpočívá v Oldřichově

Legendární koženková tříkolka z Čech prorazila do Evropy, Ameriky, Asie i Austrálie. Manželé Rekovi z Oldřichova u Písku mají ale raritu. Džínový velorex.

„Ušetřím na nový velorex džínový, mají ho v Tuzexu v Praze…“ zpívá ve své písni Ivan Mládek. V době tohoto hitu byl džínový velorex jen Mládkův výmysl. Vozítka totiž ve fabrice potahovali nejčastěji hnědou koženkou. Dnes už v České republice existuje opravdový velorex džínový. Patří manželům Rekovým z Oldřichova u Písku. Když v roce 1997 tříkolák koupili, byl v klasické kožence v hnědé barvě. Předtím sloužil jako reklamní vozidlo podniku Oděvní průmysl Prostějov. „Chodily k nám návštěvy a každý, kdo ho viděl ještě hnědý, hned podle písničky hlásil: velorex džínový! To nás motivovalo k tomu, abychom ho do džínoviny převlékli opravdu,“ vzpomíná Miroslav Rek.
Nápaditost Rekových oceňuje i autor hitu ze sedmasedmdesátého roku Ivan Mládek. „Vím o tom, že si ho majitel z Písku vyrobil. Při nějaké příležitosti jsem velorex už viděl. Mám radost, že mé texty jsou tak inspirativní,“ říká Mládek.
Dodává, že v několika případech se setkal i s tím, že po Jožinu z bažin pojmenovali majitelé zase hospody.
Písecký džínový velorex je jediný v České republice. Modrá vozítka ale před lety v Česku už jezdila. „Jejich konstruktér, pan Stránský, mi vyprávěl, že první velorexy potahovali montérkovinou, a tato látka byla velmi podobná džínovině,“ podotýká Rek. Jeho velorex je podle výrobního čísla jeden z posledních. Továrnu opustil v roce 1971 a ve stejném roce končila výroba tříkolových a začala výroba čtyřkolových velorexů.
Na nový kabát bylo třeba okolo osmnácti metrů džínoviny. „Je to pravá riflovina zespodu podlepená folií z PVC. Takže je nepromokavý,“ popisuje majitel.
Látková část se dá kvůli čištění i sundat, ale dole ještě nebyla. Údržba je jednoduchá a svlékání není třeba. Když je vozítko špinavé, nechají ho Rekovi prostě opršet. Není na dlouhé trasy. Standardní velorex s motorem 350 kubíků sice dokáže uhánět skoro stovkou, to už je ale podle Reka proti fyzikálním zákonům. „Dá se to asi přirovnat k tomu, když v normálním autě jedete rychlostí 250 kilometrů v hodině,“ usmívá se.
Přesto hadrák Rekových, jak se těmto vozítkům přezdívá, nestojí jen v garáži. Před několika lety si ho půjčila televize do pořadu Automobil roku. A s písničkou o džínovém velorexu tam vystoupila i skupina Děda Mládek ilegal band. Rekovi jezdí také pravidelně první víkend v květnu na největší sraz velorexů do Boskovic na Moravě.
„Vozíme ho ale na plošině. Pokud jedeme ve velorexu, tak po rovině nanejvýš šedesátkou a z kopce osmdesát,“ říká Rek.
Majitelé velorexů se dělí na dvě skupiny. „Praví skalní, kteří pojedou dvě stě až tři sta kilometrů na sraz po vlastní ose, s tím, že cestou rozebírají motor a opravují takzvané drobné závady, a pak na ty, kteří velorex naloží na vlek, dojedou na sraz, a tam s ním ujedou tak padesát až sto kilometrů,“ vysvětluje Rek. Vynálezci velorexů, bratři František a Mojmír Stránští,  je začali vyrábět v padesátých letech jako malosériovou výrobu, později ve velkodružstvu Solnice jako vozítko pro invalidy. „Uvnitř je velmi malý prostor. Špatně se z velorexu vylézá. Když si představím, že bych měl ještě hole, není to legrace,“ kroutí hlavou postavou mírně robustní Miroslav Rek. Velorex v České republice dostal mnoho přezdívek. Hadrák, hadraplán, hadrolet, montgomerák, velouš, netopýr nebo prchající stan. Někteří lidé stále diskutují, jestli patří mezi automobily nebo motorky. „Náš má v technickém průkazu ještě napsáno motocykl,“ říká jeho pyšný majitel. Až do konce roku 2000 k řízení tříkolky stačil řidičský průkaz skupiny A na motocykl. V současné době je nutné mít řidičský průkaz skupiny B1. Za volant tak mohou sednout řidiči od sedmnácti let.
Nejslavnější velorex řídil ve filmu Vrchní, prchni herec Josef Abrahám. Vozítko se objevilo také v nizozemském filmu Momentky a v britském Top Gearu edice 12/6 komunistická auta.
Velorex ale není jediná zajímavost, kterou Rekovi mají. Vlastní i Tatru 75 cabrio z roku 1935. Jejím původním majitelem bylo Schwarzenbergovo ústřední ředitelství v Hluboké nad Vltavou. „Dokládají to dokumenty z Kopřivnice. V nich stojí, že si toto auto objednali v prosinci roku 1934. V dalším dokumentu z krumlovského archivu stojí: Vaše Jasnosti, ráčíš rozhodnouti o prodeji osobního vozidla … a tak dále,“ vypráví Miroslav Rek.
Ve sbírce veteránů mají Rekovi také tříkolku Ortopedie z roku 1948, motorku Praga 500 BD z roku 1929 nebo nákladní tříkolku ČZ 150c z roku 1952. Tu vlastnila původně zotavovna ROH a vozila v ní kufry odborářských rekreantů.