Kdo zná jedenašedesátiletého Lumíra Slabého z Tábora, ví, že vydělává proto, aby cestoval. Jinak žije skromně a kupuje si jen nejnutnější věci. Jako nadšený básník často promítá zážitky z cest do sbírek, které mu ilustruje také Teodor Buzu.
Pokud byste měl hned zarecitovat jediný verš, jaký by to byl?
O slovo celý svět se hádá, co někdo ztratil, jiný zved, kdejaká lež je polopravda, každá pravda jakbysmet.
Proč právě tenhle?
Je to část z toho, co mě dneska napadlo.
Člověk by spíš čekal nějaký odkaz na cestování, které u vás často mívá spojitost se ženou. Je to pravda?
Když jsem na cestách, píšu většinou prózu. Ale to, co mě nadchne a osloví, se samozřejmě v básních projeví. Jak říká malíř Teodor Buzu, i když se o ženě nezmíním slovem, vždycky je v nich ukrytá.
Podle čeho si vybíráte země?
Oblíbenou mám Asii a Latinskou Ameriku. V té se cítím dobře, protože umím španělsky. Obě země také nabízejí zajímavé možnosti cestování. Ať už všelijakými mikrobusy, stopem nebo na korbě auta.
Jezdíte sám?
Asi posledních deset let. Dřív jsem cestoval ještě se dvěma důchodci z Prahy, ale jak jsem stárnul, tak oni ještě víc. Nakonec mi nezbylo nic jiného než se stát solitérem.
Využíváte cestovní kanceláře?
Teď ne, ale v době totality to jinak nešlo. Měl jsem štěstí, že známý v Čedoku mi sám zájezdy nabízel. Začal jsem si plnit dětské sny. Třeba Egypt je dnes výletem za humny, ale dřív věděl celý Tábor, že jsem tam byl. Lidi mi pak říkali Egypťan Sinuhet. Ale uvědomuju si, že pro venkovní svět jsem tak zkresloval obraz toho, co se v Československu skutečně smělo.
Jak to myslíte?
Třeba do Japonska vycestovalo za rok jen pár desítek lidí. Ostatní neměli šanci. Za tu cenu se daly vydržet i ideologické řeči průvodců.
Jsou země, do kterých se chcete vrátit?
Určitě Mexiko a hlavně Indie. Prvně jsem navštívil sever této země při cestě po Nepálu a Tibetu. Například čajovou oblast Darjeeling. Až podruhé jsem cestoval přes Dillí. To byl zpočátku trochu šok. Všude spousta prachu, všichni v něm plivali, na chodnících posedávali mrzáci a nemocní, ale za týden se organismus nějak adaptoval. Začal jsem vidět především to krásné.
Dokážete se přiblížit místním lidem?
Jako solitér jste odkázaný na komunikaci s místními. Také s sebou pokaždé vozím kousek broušeného českého skla. Považuji ho pořád za jeden z našich nejlepších artiklů. Nejsympatičtější ženě, kterou potkám, ho potom věnuji.
Komu jste ho věnoval v Indii?
Ve vlaku jsem potkal krásnou a inteligentní dvojici. Předčítala dětem pohádky. Už to byl pro mě obrovský zážitek. Ženě z té rodiny jsem dal broušený zvoneček. Používali ho potom ve své hinduistické svatyni a psali mi, abych je přijel navštívit. Zrovna, když jsem se připravoval na cestu, mi dali vědět, že jejich syn zvoneček rozbil. Mohl jsem jim tak přivést jiný.
Ještě někdy vás potkala podobná náhoda?
Při návratu z Galapág. Chtěl jsem se ještě podívat do Amazonie. Nebylo už moc času, takže jsem se smířil s tím, že musím využít cestovku. Oslovil mě ale indián, který poznal české nápisy na mém triku, protože v Čechách jednou byl. Nabídl mi, že když mu dám tolik, co bych zaplatil cestovce, vezme mě ke svým rodičům do džungle. Pak jsem u nich měl možnost několik dní pracovat a připravovat třeba zátah na ryby v řece.
Máte blíž k próze nebo k poezii?
Určitě k poezii. Jako muzikant a zpěvák jsem vyšel z textů. Za totality bylo omezené zpívání v angličtině, takže jsem psal texty k zahraničním hitům s tou ambicí, že snad budou mít básnickou hodnotu.
Požádal vás někdo o spolupráci?
Jan Vacík, dneska operní zpěvák, tehdy rocker. Připravoval desku. Druhou půlku textů měl psát Petr Ulrych. Ale kapela nakonec emigrovala. Tahle zkušenost mi ukázala, že za totality nešlo psát svobodně. Musel jsem obhajovat, že nenapadám komunistickou ideologii. Bylo tak lepší psát do šuplíku a básně potom někomu věnovat.
